[ zpět ]

AMNESTIE A PREZIDENTSKÉ ÚLETY

4.3.2013

 V uplynulém týdnu se oba páni prezidenti, jak nastupující, tak odcházející, znova vyjadřovali k novoroční amnestii prezidenta Václava Klause. Nebyl by to Miloš Zeman, aby se nesnažil v této souvislosti posílit svou oblíbenost podlézáním novináři rozeštvané části veřejnosti a současně prokázat originalitu svého myšlení třeba i protismyslným výrokem: potvrdil odpor vůči amnestii jako takové a vůči té Klausově zvlášť a abolici označil za generální pardon neschopným státním zástupcům a soudcům, kteří nedokázali složité kauzy velké hospodářské kriminality dovést k pravomocnému rozsudku v nějaké rozumné době.

Na okraj jeho odporu k amnestii podotýkám, že hromadné odpouštění malých trestů k uctění významných výročí není v naší části Evropy ničím neobvyklým a v podstatě odpovídá křesťanským kořenům naší kultury. Křesťané se přece modlí „odpusť nám jakož i my odpouštíme“. Úspěšná správa státu si může dovolit jednou za čas projevit velkorysost vůči pokleslé části společnosti a dát jí šanci k návratu mezi slušné lidi. Jak správně podotkl kardinál Duka, mezi amnestovanými mohou být i nevinní lidé, oběti justičních přehmatů (http://www.impuls.cz/clanek/video-dominik-duka-amnestii-lze-chapat-i-jako-druhou-sanci/234419). Nenadálé propuštění z výkonu trestu jako štěstí, nečekaně spadlé do klína, může mít aspoň pro část amnestovaných hodnotu popudu ke změně postoje k životu, odpovídající přání už nikdy se nevrátit za mříže. Platí to zejména pro pachatele bagatelních nenásilných trestných činů, jejichž věznění je mimořádně nákladné, ale výchovný účinek ve směru k polepšení obvykle nemá.
Ostatně se zdá, že Klausova amnestie zatím jako nová příležitost skutečně funguje: z více než šesti tisíc amnestovaných bylo ke konci února zpět ve vězení přibližně 55 odsouzených. Vzhledem k velké náklonnosti české vězeňské populace k recidivě je to výsledek až neuvěřitelně příznivý.
Amnestie byly a jsou součástí justiční politiky nejen v naší minulosti. V Německu a Rakousku se v dlouholeté tradici každoročně vyhlašují předvánoční amnestie, při nichž se předčasně propouštějí na svobodu stovky odsouzených, jimž nezbývá mnoho do úplného vykonání uloženého trestu. K odpouštění dochází pravidelně a v únosných dávkách, zatímco u nás je výjimečnou záležitostí, připomínající živelní pohromu.
Miloši Zemanovi ovšem leží v žaludku hlavně abolice. Všichni ostatní kritici křižují Václava Klause kvůli tomu, že prominul jimi očekávané tresty pachatelům v několika málo kauzách závažných hospodářských trestných činů. Ale nastupující prezident ji vykládá jako odpuštění státním zástupců a soudcům, nezvládajícím svou práci. Nic ale nenasvědčuje tomu, že právě toto bylo Klausovým záměrem, a Miloš Zeman nepodal žádné další vysvětlení cesty, která ho přivedla k nesmyslnému názoru. Je to přece právě naopak. Nevím, zda to měl Václav Klaus v úmyslu, ale díky skandalizaci abolice se veřejnost dověděla o závažném problému našich orgánů činných v trestním řízení: nezpůsobilosti zaručit občanům uplatnění ústavně zaručeného práva na vyřízení věci v únosném čase (týká se jak obviněných, tak poškozených) a poradit si se složitou hospodářskou kriminalitou na přiměřené odborné úrovni. Odpovědná politická reprezentace, které byl dlouhodobě záměrně přehlížený problém takto doslova strčen pod nos, by místo pronásledování prezidenta začala hledat cestu, jak palčivý problém napravit.
Racionální jádro Zemanova pohledu spočívá pouze v tom, že na rozdíl od ostatních Klausových kritiků správně rozpoznal, že odstupující prezident napravil následky nezpůsobilosti orgánů činných v trestním řízení. Dostal se tak blíže než ostatní k pochopení nutnosti daný stav dále netrpět, ale nedopracoval se až k položení otázky politickým pseudoelitám, zda by se místo šílených nápadů na stíhání Václava Klause pro velezradu neměly spíše věnovat nápravě poměrů ve státním zastupitelství a justici, aby se do budoucna neopakovaly podobné excesy, jakými jsou například proces s Františkem Chvalovským & spol. nebo kauza soudce Berky (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013021901 ).
Miloš Zeman svými výroky přispěl k udržení vysoké hladiny hluku kolem amnestie, za nímž zanikl další problém justice, jímž je nespolehlivost soudních rozhodnutí. V tomto týdnu vykvetla na povrch kauzou Andranika Soghojana, nepravomocně odsouzeného k trestu odnětí svobody v trvání 22 let, který zřejmě trest nikdy nevykoná, protože mu byl umožněn únik do ciziny. Zatímco v kauzách, kvůli nimž různí pleticháři ostrakizují Václava Klause, jde jen o peníze, ve věci Andranika Soghojana jde o násilí proti životu a zdraví. Obžalovaný byl původně stíhán vazebně. První hlavní líčení s ním se konalo v soudní budově, obsazené samopalníky, protože byly obavy, že se zločinci z jeho zázemí pokusí o jeho osvobození. Soud jej ale zprostil obžaloby a obžalovaný prošel s úsměvem na svobodu kolem teď již zbytečných ozbrojenců. Státní zástupce se sice na místě odvolal proti zprošťujícímu rozsudku a propuštění z vazby, ale soud se musel podřídit poměrně čerstvému rozhodnutí Ústavního soudu ČR, podle něhož vazba obžalovaného, nepravomocně zproštěného obžaloby, nesmí pokračovat, protože by tím byla porušena jeho ústavní práva.
Jaká je spolehlivost úsudku soudu, jenž jednou vydá zprošťující rozsudek a o pár měsíců později uloží krutý trest ? Zatřese někdo se svědomím soudců, kteří ve věci rozhodovali ? Dodávám, že rozhodování s rozptylem výsledku od zproštění do mnohaletého trestu nebo opačným není vůbec ojedinělé. Na základě takových rozsudků se mohou dostat do vězení nevinní lidé nebo naopak zločinci na svobodu. Je to vážný problém, ale kvůli němu žádný pokřik nevypukne. Nikoho to nezajímá, protože pro politickou a novinářskou chátru není důležitá úroveň výkonu spravedlnosti, ale úkol doby: zničení Václava Klause.
Václav Klaus si v souvislosti s amnestií postěžoval na ztrpčení života, které si vysloužil vyhověním četným žádostem o vyhlášení amnestie. Mohu dosvědčit, že takové žádosti skutečně v posledních třech letech dostával, a to jak ze strany občanských iniciativ, tak od ministerstva spravedlnosti. Zmínil také poučení, které čerpal z žádostí o milost: jeho hodnotu postavil nad čtyřleté studium na právnické fakultě. Také v tomto směru s ním souhlasím, že mnohé z žádostí jsou svědectvím o nezměrných lidských tragédiích, jiné obžalobou neodpovědného rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Nakonec Václav Klaus konstatoval, že v jeho kanceláři se nahromadily dva tisíce žádostí, které nelze ve zbývajícím čase zpracovat. Rozhodl se proto, že už žádné milosti neudělí. Toto je neblahá změna dřívějšího rozhodnutí.
V této souvislosti konec mandátu Václava Klause připomíná odcházení Václava Havla. Jeho předchůdce sice neukončil působení v úřadě prezidenta amnestií, ale byl tvrdě napadán kvůli tzv. podivným milostem. Na popud Stanislava Grosse proběhlo v jeho kanceláři policejní vyšetřování, které ovšem nic závadného nezjistilo. Unaven stálými útoky Václav Havel upustil od záměru podepsat v poslední den v úřadě poslední balíček milostí. Tlak na Václava Klause je podstatně silnější. Lze předpokládat, že udělením milostí by vyvolal další útoky na sebe. Chápu, že nemá chuť toto podstoupit. Na druhé straně soudím, že kdo má moc konat dobro, má jí využívat až do posledního dechu. Mezi odmítnutými žadateli jsou odsouzení, jimž se stala krutá křivda a k prezidentově slitovnosti se v zoufalství upínají jako ke své poslední naději. Nejhůře jsou na tom ti, kteří nedosáhnou na žádný justiční nástroj případné nápravy svého osudu. Odcházející prezident opustil strádající, jimž mohl pomoci. I když chápu jeho důvody a zachovávám mu nadále úctu, nezbývá mi, než vyslovit nad jeho rozhodnutím hluboké politování.

Autor: ZDENĚK JEMELÍK

[ zpět ]