[ zpět ]

Český král dřevěných hraček

1.3.2012

Čtěte příběh o bojovném horalovi, který bez jediné lekce ekonomie bláznivě zprivatizoval skomírající továrnu, aby zachránil historickou velkovýrobu dřevěných hraček. Je totiž patriot.

V desetistupňovém mrazu z telefonní budky za panelákem vyjednával v zimě dvaadevadesátého roku Jaroslav Zeman víc než stomilionový úvěr. Musel přeplatit konkurenci, aby vyhrál v divokém finiši o privatizaci albrechtické továrny na dřevěné hračky a pianinové mechaniky (to jsou ty desítky dřevěných kolíčků, které najdete v břiše piana).
„V paneláku jsem telefon neměl. Když byl přístroj v budce rozbitý, musel jsem k poště. Banky jsem objížděl ojetou stodvacítkou v kousavém saku, ve kterém jsem se ženil,“ vypráví u velkého stolu v art deco zařízené ředitelské kanceláři.
Vzápětí slavnostně zabimbají -jako ve znělce filmů Jana Svěráka - obří nástěnné hodiny. Půl desáté.
Ten úvěr tehdy ekonomický laik Zeman vytelefonoval a fabrika mu připadla. A albrechtické údolí dnes ví, že mělo děsnou kliku.
„Konkurenční projekt státního ředitele počítal s tím, že továrnu by měl koupit německý výrobce, který by ji degradoval na výrobní provoz pianinových mechanik. Hračky by Němci zatrhli, vývojáři by dostali padáka, stala by se z toho bezduchá dílna. Dnes, kdy většina evropských továren na hudební nástroje po čínské invazi zkrachovala, by tu bylo mrtvo,“ říká Zeman.
Díky jeho vůli ale albrechtická továrna hučí dál, na rozdíl od desítek zabitých hal v železnobrodských a jabloneckých údolích. Díky němu se u nás v Česku ještě pořád vyrábějí dřevěné hračky - pod značkou Detoa.

OD VLEKU DO SVĚTA BYZNYSU

Psal se rok 1907, když Johann Schowanek počal na okraji Albrechtic v Jizerských horách stavět první zdi továrny na dřevěné zboží.
„Byl to místní malý Baťa, bez potíží přežil i hospodářskou krizi. V pětatřicátém měl třináct set zaměstnanců a živil okolí,“ vypráví Zeman. Historii zakladatele firmy zná dokonale.
Za války se Schowanek dal na válečnou výrobu. Pro německou armádu vyrobil tisíce pažeb k puškám, přistávací klapky pro letadla, přídavné nádrže z překližky. Nejzajímavější byly makety lodí, letadel a tanků všech armád, které dodával pro luftwaffe; piloti se podle nich učili, jaké stroje mají bombardovat a jaké patří wehrmachtu. Hned v pětačtyřicátém fabriku Schowankovi „za odměnu“ sebrali, leč výroba se nezastavila.
Jaroslavu Zemanovi bylo pětadvacet, když sem v roce 1984 nastoupil. Po střední bižuterní škole ho jako závodního lyžaře zlákala nejdřív vlekařina na nedalekém Špičáku, kde bylo víc zábavy než ve fabrice dole pod ním.
„Nastoupil jsem tu tenkrát na technickou kontrolu, tabulkové místo, žádná dřina. Hned po revoluci jsem čestně řediteli oznámil, že to místo je totálně zbytečné, že se vyplatí ho zrušit, a odešel jsem dělat do Německa.“
Ve fabrice se pak brzy změnilo vedení, které ji však rychle dovedlo k úpadku.
„Lidi byli ve výpovědích, odcházeli, hospodaření šlo do háje. Ve vsi se o tom mluvilo a mě to začalo strašně štvát,“ líčí Zeman.
Dostáváme se k tomu, proč se jako úplný amatér, který na střední umělecké škole odchodil dva ročníky matematiky, přihlásil do privatizace. Chtěl výrobu zachránit.
„Na jednáních na ministerstvech si mě vychutnávali. Nevěděl jsem, co je rozvaha, co výsledovka. Po známých jsem sháněl ekonomy, kteří by mi pomohli sepsat projekt. Mimochodem, měli jsme ho pak bez chyby.“ Továrna mu spadla do klína a začal boj o přežití.
„Byl to slalom srnky mezi tygry. Byl jsem jako v raketě - někam to letí a vy nevíte, co máte dělat.“
Zprvu mu pomáhal starý ředitel ještě z předrevoluční doby, straník, ale zkušený a rovný chlap, jak říká Zeman.
„Bohužel po dvou letech zemřel. V úterý se to stalo a já ve čtvrtek seděl u kamaráda a hučel do jeho manželky, ekonomky prosperující Preciosy, a věděl jsem, že se nehnu z jejich bytu, dokud mi neslíbí, že dá výpověď a nastoupí ke mně.“
Kývla. A firmě se dařilo.

BUBNY BEZ BUBENÍKŮ

Jdeme si prohlédnout provoz, zastavujeme v barvírně. Otrocky se tu mele devadesát dřevených bubnů s barvou, v níž se obalují součástky ke stavebnicím a figurkám. Připomínají losovací stroje, ze kterých se kdysi tahal televizní mates.
„Než se dílky barvou obalí, točí se buben i den až dva, záleží na druhu zboží. Dřevo každého z nich se musí po pěti letech vyměnit, protože se vymele. Na každý buben vychází jedna barva. Jejich konstrukce pamatuje ještě Schowanka,“ říká pyšně Zeman.
„To nemůžete koupit novější stroje?“ žasnu.
„Nic lepšího zatím nikdo na světě nevymyslel,“ krčí rameny usměvavý ředitel a svede mou pozornost k okenním tabulkám haly; sklo je matné.
„To je proto, aby sem nikdo zvenčí neviděl. Barvírna byla za ředitele Schowanka elitní dílna, mistři si v laboratoři sami barvy míchali, recepturu a postup nesměli prozradit. Od pamětníků vím, že kdyby sem tehdy vešel dělník z pilnice, dostal by asi výpověď.“
Zatímco kolega Sváček cílí na ředitele Zemana objektivem, obhlížím desítky pytlů a sušicích sít. Surové i nabarvené dílky a korálky získávají ve stovkových shlucích takřka gastronomické vlastnosti. Nejsou to solené mandle? Není támhle černý pepř, tady hrášek? Snad jen ty fialové hranolky nelákají k ochutnání.
Moment, tohle vše jsou ale dílky pouze k hračkám. Kde jsou ty pianinové mechaniky, které najdete v útrobách světoznámých nástrojů Petrof, Förster či Scholze a které fabriku proslavily?
Ředitel Zeman mi to osvětlí.
„Prakticky hned od začátku se nám dařilo. Tři čtvrtiny výroby vycházely na piánku, zbytek zisku dělaly hračky. Úvěr jsme spláceli do roku 2008. Na přelomu tisíciletí byla naše firma jedním z největších českých exportérů do Číny. První Škodovka, druhé Vítkovice, sedmí my - vesničani. Pak ale najednou Čína vletěla do Evropy a po botách a textilu během krátké doby téměř zlikvidovala i evropský pianový průmysl, náš nosný program. V roce 2008 jsme u výroby pianinových mechanik spadli z devadesáti milionů korun na šest. Strašný.“
Vývozu bránilo i silné euro, Jaroslav Zeman začal po nocích přemýšlet, jak fabriku vymanit z hrozby dluhů. Jak ale dostat továrnu opět do zisku?
„Zrušit obědy pro zaměstnance, napadlo mě třeba. Nejsem asociál, ale taky bychom si mohli projíst fabriku,“ vypočítává jen jednu položku, na niž myslel.
Pak vsadil na hračky.
„Zachránily nás. Je to klasické módní zboží. Navíc nám pomohl nový trend v životním stylu. Před dvaceti lety rodičům záleželo na ceně hračky - co na tom, že byly z jedovatého plastu. Dnes je zájem o kvalitní ekologické materiály. A ty my máme.“
Tahací hračky, stavebnice, společenské hry, počítadla. Firma má i exkluzivní právo vyrábět dřevěné hračky s motivem Krtka.
„Provoz piánky dnes tvoří už jen dvanáct procent výroby. Stojíme na našich vlastních hračkách, dále na těch, které vyrábíme na licenci, a na korálcích.“ A která hračka byla největším hitem? „Mačkací figurky, které se tu dělají už od první republiky. Ještě v roce 2003 se jich vyrobily statisíce, ale Čína to zase vzala hákem. V Norimberku, na stěžejním veletrhu pro všechny hračkáře, jsem je vystavil a Číňani se nestyděli chrlit už o rok později věrné kopie.“
Bohužel, co obvykle moc netáhne, jsou designově zdařilejší kousky.
„Když tu byl na návštěvě bývalý ředitel Národní galerie pan Knížák, vzal jsem ho do naší vzorkovny. Stál jsem mu za zády a sledoval, co se mu zalíbilo. Všechno ležáky, pane profesore, smál jsem se. Ze mne si neberte příklad, to byste asi zkrachoval, pravil.“
Když jsme se dotkli financí, prozradím na Jaroslava Zemana, že jezdí octavií a rozhodně nebydlí v nejhonosnější rezidenci v okolí. Mimochodem, továrníkovu vilu odprodal za symbolickou částku obci Jiřetín pod Bukovou, do jejíhož katastru fabrika formálně spadá.
„Nepotřebovali jsme ji,“ říká prostě.

UNAVENÍ LYŽAŘI VÍTÁNI

Vzdor invenci vývojářů Zemanovy firmy nemá boj s čínskými plagiáty konce. Proto se ředitel snaží vymýšlet s týmem další nápady. Topí výhradně ekologickým odpadem, na střechách hal nainstaloval fotovoltaické panely, které částečně kryjí spotřebu. Nejpyšnější je ale na nápad otevřít fabriku veřejnosti - zřídil muzeum hraček, pořádá exkurze po výrobě a v přízemí administrativní budovy si v tvůrčích dílnách můžete sami vyrobit vlastní hračky. A odezva je velká. Sami jsme se museli recepcí prodírat přes davy školních výprav a turistů, kteří si chtějí odpočinout od sjezdovek.
„Největší nápor míváme ve čtvrtek a v pátek. Má to logiku. Po třech čtyřech dnech už je z lyžování většina lidí unavená, zvlášť když se zhorší počasí.
Podle vývoje bychom letos měli mít přes dvacet tisíc návštěvníků,“ počítá Zeman.
Jeho elán nekončí za plotem fabriky. Už druhé volební období je albrechtickým starostou a kromě běžných obecních starostí má v úmyslu uvést v život vizi, kterou v hlavě nosí už od mládí - propojit okolní svahy lanovkami a novými vleky a proměnit okolí Špičáku v opulentní lyžařský areál.
Podaří se mu to? Zajeďte se do jeho továrny na hračky podívat, zeptejte se místních lidí, kteří ho znají od narození, a tu otázku si zodpovíte sami.
 

[ zpět ]