[ zpět ]

Chladný kalkul lidovecké levice.

2.6.2009

Nový šéf KDU-ČSL Cyril Svoboda zdvihl po svém zvolení rudý prapor a začal hlásat daňovou progresi jako křesťanský princip bratrské solidarity. Přidal se tak, jak to nakonec u lidovců bývá dobrým zvykem, k předpokládanému vítězi podzimních parlamentních voleb. V poslední době také pronesl mnohé pochvalné věty na adresu někdejší společné vlády s Jiřím Paroubkem. Samozřejmě s představou, že jím bude osloven, aby společně na podzim opět vládu sestavili.

Je potřeba se trochu ohlédnout po důvodech a důsledcích. Důvodem pro navrhované pouštění žilou boháčům je především fakt, že většina domácností má příjem podprůměrný a nedosahuje statisticky vypočítaného průměrného platu. Stranické vedení socialistů i lidovců ví, že tato masa voličů slyší na rovnostářské argumenty a podpoří ztrestání úspěšných. Zejména když vhodným dlouhodobým působením médií i populistů bylo téměř 40% občanů vštípeno, že zbohatnout legálně nelze a pokud někdo bohatý je, pak je to na úkor státu a ostatních občanů. Je snadné se zalíbit této mase a zmanipulovat jí. Proto si na tuto vlnu naskočil i Cyril Svoboda výrokem "naši voliči jsou většinou zaměstnanci a lidé, kteří jsou pracovití a živí rodiny" a zahrál na stereotypní strunu, že bohatí pracovití nejsou a čert ví jak ke svému majetku vlastně přišli.

Důsledkem levicové rétoriky není zlepšení výběru daní či zajištění většího blahobytu pro nízkopříjmové skupiny. Statisticky by zdanění lidí s příjmem na 100 tisíc 38 procenty, které navrhuje ČSSD, přineslo do rozpočtu jen zhruba 5 miliard. A to není brána v úvahu Lafferova křivka, která zobrazuje poměr mezi výší daní a výběrem daní odhaluje. V praxi je to totiž tak, že čím vyšší daně stát nastaví, tím nižší je ochota výdělečně činného poplatníka daň zaplatit a hledá cesty, jak se této povinnosti vyhnout za použití prostředků, které lavírují na hranici legální daňové optimalizace a nelegálního daňového úniku. Nedávná praxe toto potvrdila. Za vlády koalice v čele s ČSSD bylo zdanění progresivní, ale celkový výběr daní nižší než později za vlády koalice ODS.

Ovšem i bez tohoto aspektu je důsledek nastavení vyšších daní pochybný. Vybraná částka není pro rozpočet významná. Co však je podstatou levicového vládnutí je tendence k rozhazovačnosti. Vysoká míra přerozdělování, různé dotace podnikům a štědrý sociální systém, vedoucí k deficitnímu hospodaření. To je hlavní problém a příčina současného stavu. Jenomže pro většinu občanů v tradičně rovnostářské české společnosti, kde si dvě třetiny lidí přejí, aby bohatí platili vyšší sazbu daně, to jako problém vnímáno není. Bohužel jen málokdo prokoukne trik pochybné solidárnosti progresivního zdanění. Ekonomové jsou ohledně účinnosti progresivních daní velmi opatrní a princip solidarity zpochybňují. Logicky totiž i při rovné dani platí přece bohatý mnohem více než ten, kdo má nízký příjem. Navíc tento bohatší plátce nevyužívá o nic víc služeb státu, než o kolik platí vyšší daně. Rovná daň má v sobě logicky velmi silný prvek solidarity. Jenže koho to zajímá?

Současné tažení politiků proti bohatým a brnkání na strunu závisti jsou součástí vypočítavého marketingu. Socialistické proklamace o tom, že je třeba si posvítit si na bohaté má za úkol přivábení voličů, nikoliv zaplnění státní kasy. Na daních od zaměstnanců dnes stát vybere na 160 miliard korun ročně, ale od lidí se stotisícovým příjmem již zmíněných miliard pět, protože těch bohatých jsou jen tři procenta.

Bohužel je zřejmé, že výše napsané řádky neosloví onu nadpoloviční rovnostářsky levicově orientovanou většinu. Argumenty mohou zapůsobit pouze na ty, kdo jsou ochotni o nich bez emocí přemýšlet. Populismus snadno osloví každého, kdo nechce věci domýšlet do důsledku a těch je, bohužel, příliš mnoho. Také oč snadnější je nadávat úspěšnějším do darmožroutů a zlodějů než přiznání vlastní neschopnosti. Ale nesuďme je. Stará moudrost říká, že komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.
 

-vlk-

[ zpět ]