[ zpět ]

Dvacet let finančních a bankovních reforem v České republice: jejich základní prvky a jejich nesnadné křižovatky

16.11.2009

1. Vaši konferenci přicházím spíše pozdravit než zde pronést rozsáhlý projev. Ten by vyžadoval daleko hlubší pohled na věc, ten by vyžadoval podívat se do řady dokumentů posledního dvacetiletí, ten by vyžadoval trpělivou a pečlivou analytickou práci. Toto v této chvíli nejsem schopen nabídnout, ale vycházím ze svého dlouhodobě zastávaného názoru, že důležité je to, co v našich hlavách přežívá, co se nestalo zapomenutým detailem, co představuje hlavní kontury uplynulého období. Velmi silně bych ale chtěl říci, že se k reformám posledního dvacetiletí přicházím přihlásit, jakkoliv jsem je ani zdaleka nedělal všechny já a jakkoliv ani zdaleka neprobíhaly podle mých představ.

2. Tyto reformy nevznikaly ve vzduchoprázdnu, nebo v laboratoři, nebo na zelené louce. Ovlivňovaly je nejen správné či chybné, domyšlené či nedomyšlené teoretické představy jejich autorů, ale i nemalé politické ambice a tlaky, které s teoretickými názory a s racionalitou řešení měly jen málo společného. Ovlivňovaly je i velmi přízemní a velmi hmatatelné zájmy subjektů bankovního a finančního systému samotného (našeho i cizího). Významný byl i vliv zahraničních lobbyistů, poradců a eventuálních investorů. V žádném případě to tedy nebyla přímá aplikace nějakého hotového projektu.

3. Ovlivňovala je i z komunismu zděděná, ale i samotným průběhem transformace postupně vytvářená ekonomická realita. Klíčovými prvky této „reality“ byla zděděná kvalita bankovních úvěrů, v komunismu záměrně podkapitalizovaná podniková sféra, složitý průběh privatizace nikoli jednotlivých firem, ale celé ekonomiky, ale např. i naše relativně nízká transformační inflace, která byla výsledkem velmi opatrné počáteční makroekonomické politiky. Ta úspěšně zabránila vzniku rychlé inflace či dokonce hyperinflace. To dnes nebývá doceňováno, a i tehdy to nebylo dostatečně doceněno. Tím jsme se také nejvíce odlišovali od dalších transformujících se zemí. Nepoužili jsme inflaci jako metodu sanace bankovního sektoru na úkor úspor obyvatelstva.

Bylo by nespravedlivé nepřipomenout význam reforem bankovního systému připravených již v perestrojkovské éře, tedy před listopadem 1989. Vidím zde řadu lidí, kteří byli v druhé polovině 80tých let členy různých reformních komisí a kteří se na přípravě těchto reforem podíleli. Klíčovým předstupněm vstupu do éry transformace bylo rozdělení monobanky na banku centrální a banky komerční. To jsme považovali za významné narušení logiky fungování bývalého komunistického ekonomického systému.

Pro nepamětníky je snad dobré připomenout, že legislativa těchto změn byla připravena v druhé polovině roku 1989 a že jsem definitivní návrh jednotlivých zákonů našel na svém pracovním stole, když jsem 11. prosince 1989 přišel – první den v roli ministra – na Ministerstvo financí. Dva dny poté, 13. prosince 1989, jsem měl tyto zákony, a spolu s nimi zákon o státním rozpočtu na rok 1990, obhajovat v tehdejším Federálním shromáždění. V prvních řadách tam ještě seděli všichni přední exponenti minulého režimu, pasivně zvedali ruce a hlasovali pro. Byl jsem tehdy prvně v životě v parlamentu a na programu zasedání, které trvalo od rána do noci, jsem byl jediným předkladatelem zákonů, což byl zcela mimořádný zážitek. Výsledkem bylo, že od 1. ledna 1990 začala fungovat centrální banka (ČNB) a spolu s ní byla vytvořena Komerční banka a Investiční banka. Toto bylo klíčovým předpokladem všech dalších navazujících reforem. Systémového se v bankovním sektoru do dnešního dne nic dalšího, tak revolučního, už nestalo.

Místo připraveného státního rozpočtu jsem tam ve stejný den nabídl rozpočtové provizorium s příslibem, že do tří měsíců přeložím státní rozpočet nový. Pro ty, kterým se zdá – a to zcela oprávněně – zbytečně vysoká dnešní sazba zdanění podniků, rád připomenu, že jsem např. tehdy, podle předem připravených podkladů, navrhl snížit sazbu odvodů ze zisku ze 75% na 65%!

Pro dokreslení situace je asi užitečné naznačit, co jsme tehdy měli v hlavách, resp. jaké byly naše vstupní myšlenkové představy pro okamžik nastupujících radikálních změn. Patřily mezi ně tyto názory:

Věděli jsme, že je vytváření nového bankovního sektoru proces, nikoli jednorázový akt. Nebylo možné nový bankovní a finanční systém objednat jako dodávku „na klíč“;

Věděli jsme, že je bankovní sektor organickou součástí hospodářství, nikoliv jeho, jakýmkoli způsobem izolovatelnou a speciálně opečovávanou oázou;

Věděli jsme, že v mimořádně zranitelné chvíli radikální transformace musí bankovní sektor „dýchat s ekonomikou“ a že není možné za všemu předřazenou prioritu považovat úsilí o čištění bankovního sektoru;

Měli jsme pevný názor na racionální řešení sekvenčního problému, tedy na řazení transformačních kroků. Věděli jsme, že není možné mít nejdříve zákony a veškeré potřebné instituce a teprve pak nechat fungovat trh a věděli jsme i to, že to neplatí ani opačně. S oblibou a s nadsázkou říkám, že jsme známé dilema co bylo dříve, zda slepice nebo vejce, museli řešit tak, že jsme na slepicích i vejcích pracovali současně;

Ohledně měnové politiky jsme dávali přednost monetaristické doktríně;

Vzhledem k evropské tradici jsme se chtěli spolehnout na univerzální banky (byli jsme tedy spíše pro německý než pro americký bankovní systém);

Věřili jsme v blahodárné působení velmi liberálního otevření vstupu na bankovní trh a proto jsme neusilovali o násilnou, krkolomnou, inženýrsky-ambiciózní demonopolizaci našich existujících bank. Doufali jsme v to, že potřebnou konkurenci vytvoří vstup nových bankovních subjektů na trh;

Je ale třeba říci i to, že jsme nedoceňovali význam a důsledky ve stejné době v celém světě probíhajícího raketového růstu role kapitálových trhů, investičních bank a nejrůznějších investičních fondů a jejich rychlého příchodu k nám.

Měli jsme dost jasné představy ohledně měnové politiky a jejích klíčových parametrů – jako byl význam fixního měnového kurzu jako tolik potřebné kotvy rychle se proměňující ekonomiky, jako byla potřeba rychlého zavedení vnitřní a vnější konvertibility koruny a liberalizace běžného účtu platební bilance, jako byla liberalizace a deregulace cen a radikální desubsidizace ekonomiky.

Neměli jsme žádný rigidní, a priori formulovaný názor na přísnost či volnost měnové politiky, ale chtěli jsme její velkou přísnost na počátku (pro zabránění hyperinflaci), chtěli jsme její výrazné uvolnění ve fázi druhé, kdy nebezpečí rychlé inflace pominulo a kdy bylo třeba umožnit ekonomický růst a ekonomiku nadměrnou přísností nelikvidovat, atd. V tom jsme se jako vláda a jako ekonomové s naší centrální bankou někdy shodovali, někdy neshodovali. Největší odlišnost byla v obdobích 1996 – 2002.

Byli jsme velmi střízliví ohledně ambicí bankovního dohledu a nesouhlasili jsme s velmi přísně nastavenými parametry tohoto dohledu, zejména v období kolem naší měnové krize v letech 1997 – 98. Nesouhlasili jsme se snahou ČNB v oblasti regulace rychle dosáhnout standardu vyspělých, netransformujících se zemí. Skokové zpřísnění regulace vytvořilo obrovské účetní ztráty.

Za klíčové pro fungování bankovního systému jsme od samotného počátku považovali vytvoření a rozumné fungování Konsolidační banky a byli jsme velmi kritičtí vůči extrémně štědré, a proto nákladné sanaci bankovního sektoru, kterou zahájila Zemanova vláda. To byl obrovský morální hazard. Privatizací bank se transformace začínat nedala a když už to kolem roku 1995 začínalo být možné, zakázal to – na návrh Zemana a ČSSD – parlament.

Nebyli jsme si jisti správným okamžikem pro dvě klíčová rozhodnutí. Prvním byla liberalizace kapitálového účtu platební bilance, ale tady nás předběhlo rozhodnutí jiného typu – chtěli jsme být první transformující se zemí, přijatou do OECD. To se v roce 1995 stalo, ale podmínkou byl liberalizovaný kapitálový účet. Dodnes si nejsem jist, že jsme to udělali ve správné chvíli – měnová krize mohla vypadat jinak.

Druhým bylo opuštění fixního kurzu. Nejprve jsem se jeho zavedení v posledních dnech prosince 1990 bál, chtěl jsem dříve nechat proběhnout liberalizaci cen a zahraničního obchodu, pak jsme zase marně tlačili na ČNB, aby kurz uvolnila. Ale to už je teď jen historická zajímavost.

Měly by být zmíněny i nejvýznamnější spory uplynulého období:

- zejména v první roce vznikl velký spor o potřebnou velikost devalvace našeho měnového kurzu. Volba míry devalvace k 29. prosinci 1990 a s ní spojený fatální spor s Mezinárodním měnovým fondem byla pro mne osobně určitě nejtěžším životním politickým rozhodnutím. Naši levicoví kritikové a ti, kteří si pořád ještě idealizovali kvalitu z komunismu zděděné ekonomiky nás tlačili k devalvaci daleko menší. Mezinárodní měnový fond naopak naší ekonomice důvěřoval méně než já a chtěl devalvaci koruny větší. Jsem rád, že jsem tehdy nepodlehl a že jsem zvolil míru devalvace, která umožnila, aby náš kurs beze změny vydržel dalších více než šest let. Mezi transformujícími se zeměmi to byl zcela nesouměřitelně rekordní výsledek;

- zcela rezolutně – tehdy i nyní – odmítám termín „bankovní socialismus“ jako vhodnou charakteristiku bankovního sektoru devadesátých let. To je pouhá politická nálepka, nikoli analytický výrok o naší realitě. Nikdo nikdy žádné úvěry nikomu nediktoval, to je naprostá fikce. Špatné úvěry byly částečně dědictvím komunismu a částečně nevyhnutelným produktem unikátní a velmi nákladné transformační operace. V této chvíli byla naše ekonomika nevyhnutelně nikoliv v ideálním stavu, ale nebylo možné zlikvidovat ji použitím idealizovaných učebnicových vzorečků, kdy a jak poskytnout bankovní úvěr. Banky jistě dělaly chyby, ale dělaly asi tak velké chyby, jaké dělaly např. v nedávné době americké banky;

- měnová krize roku 1997, kterou vyvolal mimořádně necitlivý zásah centrální banky v polovině roku 1996, nebyla způsobena náhlým obrovským vznikem špatných úvěrů, ale nárůst objemu špatných úvěrů byl důsledkem této krize;

- lišili jsme se v názoru na pojetí nezávislosti centrální banky. Není pochyb o tom, že centrální banka musí mít právo rezolutně odmítnout financovat deficit státního rozpočtu tisknutím peněz, ale nemůže existovat naprostá nezávislost centrální banky při formulaci cílů měnové politiky (např. ohledně tempa desinflace – v tom jsme se velmi lišili). Platilo to zejména pro vysoce zranitelnou transformační chvíli, v současnosti je to méně aktuální problém;

- mnozí z nás jsme nesouhlasili s laciným prodejem našich bank do zahraničí a se záměrnou likvidací jakýchkoliv bankovních subjektů ve vlastnictví domácího kapitálu. V tomto ohledu u nás slavili zahraniční lobbyisté a poradci neskutečný úspěch;

- velmi úspěšná byla měnová odluka v prvních měsících roku 1993, kdy došlo ke zrušení společné měny fungující předcházejících mnoho desetiletí v měnové unii zvané Československo. Bylo to jasným důkazem, že zachování společné měny není otázkou chtění či politické vůle, ale otázkou shodnosti či neshodnosti ekonomických parametrů České republiky a Slovenska. To je obrovská poučka pro jakékoli úvahy o eventuálním vstupu naší země do jiné měnové unie, tentokráte v rámci daleko většího ekonomického celku, kterým jsou země Evropské unie. Dopady dnešní ekonomické a finanční krize na země střední a východní Evropy mající euro či různým uspořádáním na euro pevně napojené, snad vyléčila všechny ty, kteří považovali přijetí eura za ekonomicky téměř neutrální a bezbolestnou operaci. Bezbolestné může být administrativně-technické zavedení eura, nikoli jeho následné ekonomické důsledky.

Závěrem se dá říci snad jen jedna jediná věc. Přes tuto naši velmi nelehkou a komplikovanou historii ukázala dnešní finanční a ekonomická krize, že naše ekonomika a náš bankovní a finanční systém stojí na dobrých základech. To vůbec není málo.

Václav Klaus, Konference 20 let finančních a bankovních reforem, Kongresový sál ČNB,
11. listopadu 2009

(Publikováno v týdeníku Ekonom dne 12. listopadu 2009)

 

[ zpět ]