[ zpět ]

Jablonec se osvobodil sám

30.5.2014

 Květen je měsícem radosti a lásky. Je příslibem blížícího se léta, časem studentských radovánek, méně radostným obdobím maturitních zkoušek a již 69 let také symbolem konce nejkrvavějšího období v novodobé historii Evropy. Druhá světová válka přinesla smrt více než 62 milionů lidí a navždy změnila svět.

Jablonecko bylo za války součástí říšské župy Sudety a spadal pod vládní okres Ústí nad Labem.  V období První republiky žilo v jabloneckém okrese 102 tisíc obyvatel, z nichž 83% bylo německé národnosti. Volby v roce 1935 vyhrála na Jablonecku Sudetoněmecká strana, které dalo hlas 45 tisíc voličů, a všechny ostatní získaly dohromady pouhých 23 tisíc hlasů.

Mnichovská dohoda znamenala postoupení oblasti Sudet Německu a v důsledku toho stěhování českého obyvatelstva do vnitrozemí. Odešlo přibližně o 200 tisíc lidí,alemnoho z nich se po vzniku protektorátu vrátilo. V jabloneckém regionu v roce 1940 žilo přibližně 97 tisíc osob a na 13 tisíc z nich byli původní čeští obyvatelé.

Na Jablonecku byly za války internační, sběrné a pracovní tábory, z nichž největší byly v Rychnově (Reichenau), Rýnovicích (Reinowitz), Proseči (Proschwitz) a v Albrechticích (Albrechtsdorf). V Rychnově se nacházel od roku 1943 pobočný mužský tábor koncentračního tábora Gross Rosen u podniku Getewent – Gesselschaft für Technische und Wirtschaftliche Entwicklung. V táboře pracovali v těžkých podmínkách zajatci z různých evropských zemí, nejčastěji Poláci, Italové a Češi, zemřelo zde asi 600 lidí. V Rýnovicích se nacházel tábor u podniku sloužícího vojenským účelům, kde pracovali francouzští a italští zajatci, nuceně nasazené dívky ze zemí Sovětského svazu a později také vězni z koncentračních táborů v Polsku. Tábor v Proseči, sloužící jako pracovní, fungoval od roku 1942, částečně byl umístěn ve firmě, částečně v hotelu Bergschlosser a nuceně nasazení pracovali ve válečném podniku Metal und Presswerke. Pracovní tábor v Albrechticích v továrně firmy Schowanek fungoval od roku 1940 a po určitou dobu sloužil jako tábor pro válečné zajatce z Anglie s kapacitou 500 osob.

Později došlo k přejímání objektů z dob druhé světové války a byli zde internováni příslušníci různých nacistických organizací, lidé podezřelí z kolaborantství a zrádcovství. Dále zde byli soustředěni Němci, kteří byli později odsunuti.

První odsuny v roce 1945 prováděly nechvalně proslulé revoluční gardy a příslušníci SNB ve spolupráci s místními národními výbory a začaly v červenci 1945 a jednalo se přibližně o 3,5 tisíc odsunutých osob.  Později v průběhu organizovaného odsunu bylo vysídleno v 31 transportech (přičemž 11 směřovalo do americké zóny a 20 do zóny sovětské) celkem 38 tisíc osob a dodatečný odsun v roce 1949 se týkal 1,2 tisíce lidí.  V roce 1950 žilo v jabloneckém okrese 65,5 tisíc obyvatel a z toho 15 tisíc německé národnosti.

Jablonec na sklonku války byl relativně bezproblémovým místem ve srovnání s těmi, kde se ustupující německá armáda urputně bránila. Na Jablonecku nedošlo k vyhrocení situace. Velmi kladnou a důležitou roli v tom sehrál Ing. Karel Šimon, který se v květnu 45 postavil do čela Revolučního národního výboru. Osmapadesátiletý český vlastenec, francouzský legionář původem z Turnova, se přistěhoval do Jablonce po první světové válce. Jeho zásluhou došlo k nekrvavému a nekonfliktnímu převzetí moci českými odbojovými skupinami od německé veřejné správy. Jako všeobecně uznávaná osobnost využil své autority ke zklidnění situace a byl prostředníkem mezi francouzskými a italskými zajatci, Čechy a Němci. Za své působení byl jmenován čestným občanem města.

Jednání zástupců RNV se zástupcem starosty Antonem Lehmannem a s dalšími představiteli města se konalo v nočních hodinách ze 6. na 7. května. Němci nakonec 8. května předali řízení města do rukou RNV, což bylo v tisku formou vyhlášky. Ta vyzývala občany, aby dodržovali klid a kázeň a aby se v případě vojenského obsazení chovali korektně. Dva dny poté, ve čtvrtek 10. května, přijeli do města již pod českou správou vojáci 88. střelecké divize generálmajora N. S. Samochvalova.

Během následujících dnů dochází k plné kontrole nad městem a přebírání významných podniků. 26. května byla inspektory J. Šilharem a ing. J. Volfem převzata jablonecká železnice. Elektrárna, plynárna a vodárna tvořily v té době jeden celek, tzv. městské podniky. Na ty byla 28. června zavedena národní správa a přestaly být majetkem města. V Jablonci bylo také dalších 49 továren a 176 drobných živností vyrábějících sklo a bižuterii. Ty rovněž přešly pod národní správu, stejně jako 159 zdejších exportních firem. Ve správě města ale zůstaly městské jatky, tržnice, městské lázně, hřbitov, koupaliště a kavárna na přehradě.

Postupně se také řešil přístup k Němcům. Po skončení války byli Němci povinni nosit bílé pásky a museli vykonávat ve­řejně prospěšné práce. Nenávist, nahromaděná během války, vedla i k excesům. Poválečný stres a obava z trestu, přivedla některé nacistické představitele k sebevraždám, jichž bylo napočítáno kolem dvou set dvaceti.

V Rychnově vznikly dvě střediska s kapacitou 2 tisíce osob, která se dělila na sběrné a odsuvné. Velitelem odsuvného střediska v Rychnově I. od května 1945 byl Josef Šámal, byl v srpnu 1945 nahrazen Václavem Vostřákem, bývalým politickým vězněm a zároveň bývalým velitelem tábora v Žalové. Ten zde působil pouze do 18. listopadu 1945, poté se stal velitelem tábora v Rýnovicích a na jeho místo v Rychnově nastoupil Václav Kalaš. Velitelem sběrného František Neuchel.

Sběrné středisko Rýnovice bylo založeno partyzány a bylo pod správnou MNV ústředním velitelstvím všech táborů v jabloneckém okrese s kapacitou 1500 osob. Později v roce 1947 byl objekt využíván jako shromažďovací středisko pro reemigranty z řad volyňských Čechů.

Nutno dodat, že tábory byly zpočátku zakládány spontánně různými partyzánskými a revolučními skupinami, národními výbory či bezpečnostními orgány a většinou měly charakter smíšených táborů, protože zde byly umístěny osoby čekající na odsun, zajištěné, internované, váleční zločinci, zajatci, kolaboranti, členové NSDAP, SdP, Vlajky a jiných obdobných organizací. V průběhu času byly k odsunu vydávány předpisy a došlo ke korekci počtů lidí, určených k odsunu.

Ani po odsunu německého obyvatelstva nepřestaly objekty plnit svou funkci. V letech 1948–1954 se v Československu nacházely tábory nucené práce, jež měly sloužit jako nástroj persekuce režimu nepohodlných osob po vzoru gulagů v SSSR. TNP byly později nahrazeny trestaneckými pracovními tábory (TPT), jejichž intenzivní rozvoj nastal v letech 1949–1952. Od srpna 1950 se označovaly jako pracovní útvary (PÚ) a znamenaly daleko tvrdší formu persekuce než TNP. Ale to už je jiná historie…

Příští rok uteče rovných sedm desetiletí od konce války a odsunu sudetských Němců. Navzdory času zůstávají rány otevřené a pocit nespravedlnosti přetrvává. Loni před prezidentskými volbami téma odsunu opět silně rezonovalo ve společnosti a tato kapitola zřejmě stále není zcela uzavřena. V našem dnešním připomenutí není prostor pro hlubší analýzu důsledků a příčin, těch jednotlivých článků v dlouhém řetězu zla, které rodí další zlo. Mohli bychom postupovat od příčin 1. světové války, důsledky Pařížské konference, nesmyslně tvrdé reparace vůči Německu, v jejichž důsledku mj. povstal nacismus, jedna z příčin německé expanze. Ta zapříčinila zabrání Sudet a stěhování Čechů do vnitrozemí, aby se po necelých sedmi letech situace obrátila a vysídlováni byli Němci.

Je snadné vynášet soudy a je snadné být generálem po bitvě. Češi a Němci vedle sebe v příhraničních oblastech žili po staletí bez svárů. Nástup nacismu nevítalo nadšeně veškeré německé obyvatelstvo a mnozí plynuli s proudem v pudu sebezáchovy. Obyčejný strach o sebe, své blízké a snaha o přežití jednou zdvíhá hajlující pravici a jindy zase mávátko v prvomájovém průvodu. Jednou demonstruje shromáždění českých umělců loajalitu říšskému protektorovi, jindy dopisy zaměstnanců žádají popravu Emílie Horákové, posléze opět umělci odsuzují Chartu 77, aby se pak ti samí desetiletí poté postavili do čela sametově něžné revoluce. Je lehké soudit…

Máme za sebou šílené století a květnové výročí by nám mělo připomenout, že naše současné problémy jsou nicotné ve srovnání s totalitami dvacátého století. Je dobře, že je svět globálně propojen, protože demokracie mezi sebou neválčí a ekonomická i hospodářská provázanost je silným poutem. Je dobře, že dominantní Německo s Rakouskem a imperiální Francie s Británií tvoří v rámci EU jedno společenství. Nadnárodní společnosti mají vlastnické vztahy natolik propletené, že se stírá vztah značky a země. Zdánlivě není oč bojovat, přesto nesmíme zapomínat, aby se historie neopakovala.

Připravili Václav Vostřák a Vladimír Kordač

Jablonecký zpravodaj

[ zpět ]