[ zpět ]

Jak je to opravdu s prostředím k životu (životním prostředím)?

16.10.2010

Dámy a pánové, vážení přátelé,

srdečně vás všechny vítám na letošní konferenci Fora 2000 a pevně věřím, že čas, který tu strávíte, nebudete považovat za ztracený.

Vím sice o bezpočtu vážnějších problémů s lidskými sídly na této planetě – od chudinských slumů lemujících asijské či jihoamerické megapole až po města po zemětřeseních a povodních – začnu však, dovolíte-li, trochu osobně: když jsem před mnoha lety jel autem z Prahy do naší venkovské chalupy ve východních Čechách, trvala cesta z centra města k tabuli, která označovala jeho konec, přibližně patnáct minut. Pak byly louky, lesy, pole a vesnice. Dnes jedu z Prahy toutéž cestou dobrých čtyřicet minut i déle, aniž někde poznám, jestli jsem město už opustil nebo nikoliv. To, co bylo donedávna jasně srozumitelným městem, ztrácí dnes své hranice a s nimi i svou identitu. Je to totiž obrostlé ohromným věncem čehosi, o čem nevím, jak to nazvat. Město tak, jak tomu slovu rozumím, to není, ba ani předměstí, a tím méně vesnice. Mimo jiné proto, že to nemá ani ulice, ani náves. Jsou to nahodile rozhozené ohromné přízemní velkosklady, průmyslové zóny bez průmyslu, supermarkety a hypermarkety, prodejny aut i nábytku, benzinové pumpy, stravovny, ohromná parkoviště, osamělé vysoké domy ke kancelářskému pronajmutí, skládky všeho možného i jakési soubory vilek, které si jsou sice blízko, ale přesto jsou beznadějně osamělé. A mezi tím vším – a to mi vadí nejvíc – jsou veliké kusy země, které nejsou ničím, to znamená ani loukou, ani polem, ani lesem, ani pralesem, ani smysluplným lidským osídlením. Občas lze v tomto těžko pojmenovatelném prostoru vidět architektonicky krásný či originální dům, ten je však jen oním proslulým kůlem v plotě; není včleněn do žádných souvislostí, není ničemu blízko, ani ničemu daleko, prostě jen trčí. Čili: někdo trvale dopouští, aby naše města nekontrolovatelně likvidovala okolní krajinu, přírodu, tradiční cesty, aleje, vesničky, mlýny, klikaté potůčky a na místě toho všeho budovala jakousi gigantickou aglomeraci, která anonymizuje život, trhá sítě přirozených lidských společenství a útočí svým internacionálním uniformismem na všechnu jedinečnost, identitu či různorodost. A pokud se pokouší něco místního či originálního napodobit, působí to vesměs dost podezřele, protože se pozná, že jde o účelový falzifikát. Vzniká nový typ už dříve popsaného existenciálního úkazu: bezbřehá konzumní kolektivita rodí nový typ samoty.

Z čeho vzniká a proč se dál a dál prohlubuje celý tento neblahý vývoj? Jak je vůbec možné, že člověk takto nesmyslně zachází nejen s krajinou, která ho obklopuje, ale se samotnou planetou, kterou je mu dáno obývat? Víme, že se chováme sebevražedně, a přesto se tak chováme. Jak je to možné?

Žijeme v první vskutku globální civilizaci. To znamená, že cokoli se na její půdě zrodí, může velmi rychle a snadno obepnout celý svět.

Žijeme ovšem i v první ateistické civilizaci. Tedy v civilizaci, která ztratila vztah k nekonečnu a věčnosti. Proto má u ní vždy převahu zisk krátkodobý nad ziskem dlouhodobým. Důležité je, zda se nějaká investice vrátí do deseti či patnácti let, méně důležité je, jak poznamená život našich potomků za sto let.

Nejnebezpečnějším rysem této globální ateistické civilizace je ovšem její pýcha. Pýcha kohosi, kdo je samotnou logikou svého bohatství veden k tomu, aby přestal ctít dílo přírody i našich předků, aby je přestal ctít z principu a ctil je nanejvýš jako další možný zdroj zisku.

A skutečně: proč by se měl developer namáhat se stavbou patrového skladu, s nímž jsou jen potíže, když může mít kolik chce země a postavit si tudíž jednopodlažních skladů kolik chce? Proč by se měl trápit otázkou, zda se jeho objekt hodí k lokalitě, kde ho staví, když k ní vede nejkratší cesta a je u ní možnost postavit ohromné parkoviště? Co mu je po tom, že mezi jeho stánkem a sousedním je stepní nicota? A co mu je konečně do toho, že z letadla vypadá město stále víc jako do všech stran metastazující nádor, k čemuž on účinně přispívá? Proč by se měl vzrušovat kvůli několika desítkám hektarů, které ukrajuje z půdy, kterou mnozí vnímají stále ještě jako samozřejmý rámec své domoviny?

Cítím za tím vším nejen globálně se šířící krátkozrakost, ale i nabobtnalé sebevědomí této civilizace, k jejíž bytostné výbavě patří i pyšná idea, že všechno víme, a to, co nevíme, se brzy dozvíme, protože víme, jak na to. Jsme přesvědčeni, že tato naše domnělá vševědoucnost, zaštiťující se závratným vývojem vědy a techniky a vůbec racionálního poznání, nás opravňuje sloužit čemukoliv, co je prokazatelně účelné. Anebo co prostě přináší měřitelný zisk. Co způsobuje růst a růst růstu a růst růstu růstu, včetně růstu aglomerací.

S kultem měřitelného zisku, prokázaného pokroku a viditelné účelnosti mizí ovšem respekt k tajemství. A s ním i pokorná úcta ke všemu, co nikdy nezměříme a nepoznáme. Jakož i bolestivé tázání po nekonečnu a věčnosti, těmto donedávna nejdůležitějším horizontům našeho konání.

Úplně jsme zapomněli na to, co věděly všechny předchozí civilizace: že nic není samozřejmé.

Myslím, že nedávná finanční a ekonomická krize byla velmi důležitým a ve své nejhlubší podstatě vlastně velmi výchovným znamením pro soudobý svět.

Většina ekonomů se přímo nebo nepřímo spoléhala na to, že svět včetně lidského počínání je víceméně pochopitelný, vědecky popsatelný a tudíž předvídatelný. Tržní ekonomika a všechny její právní rámce počítaly s tím, že víme, kdo je člověk a jaké cíle sleduje, jaká je logika chování bank a firem, co dělá akcionářská veřejnost a co lze očekávat od toho či onoho subjektu či komunity.

A najednou bylo všechno jinak. Iracionalita se na nás šklebila ze všech burzovních tabulí či obrazovek. A i velmi fundamentalističtí ekonomové, kteří – jako intimní důvěrníci pravdy – byli se skálopevnou sebedůvěrou přesvědčeni, že neviditelná ruka trhu ví, co dělá, museli najednou doznat, že se této ruce nemohou než divit.

Doufám a věřím, že elity dnešního světa pochopí, co nám toto znamení říká.

Vlastně to není nic zvláštního, co by vnímavý člověk nevěděl dávno. Je to varování před nepřiměřeným sebevědomím a pýchou moderní civilizace. Lidské chování není úplně vyzpytatelné, jak si mnozí tvůrci ekonomických teorií a konceptů myslí. A tím méně počínání firem či institucí či celých komunit. Samozřejmě, že po této krizi se vynoří tisíc a jeden teoretiků, kteří dokonale popíší, jak a proč se co stalo a jak tomu napříště zabránit. Ale to nebude výrazem pochopení zprávy, kterou nám krize dala. Spíš naopak: bude to jen další výron onoho nepřiměřeného sebevědomí, o němž tu mluvím.

Chápu nedávnou krizi jako velmi malou a velmi nenápadnou výzvu k pokoře. Jako malou a nenápadnou výzvu k tomu, abychom nebrali všechno automaticky za samozřejmé. Dějí se a budou se dít divné věci. Nepřipouštět si to, je cestou do pekel. Divnost, nesamozřejmost, záhada, nepředstavitelnost byly ze světa seriózního myšlení odsunuty kamsi do podezřelých kabinetů podezřelých lidí. Dokud nebudou osvobozeny a nevrátí se do našich myslí, nebude to dobré.

Moderní pýcha, o níž mluvím, se neprojevila v architektuře až v posledních desítiletích. Už v době meziválečné přece mnoho jinak skvělých avantgardních architektů sdílelo názor, že pouhá sebevědomá racionální úvaha může být klíčem k novému pohledu na lidské osídlení. A tak začali plánovat různá šťastná města s oddělenými zónami bydlení, sportu, zábavy, obchodu či pohostinství, všechno pěkně logicky infrastrukturně propojeno. Ti architekti podlehli bludné představě, že je v silách osvíceného mozku vymyslet ideální město. Nic takového ale nevzniklo. Ukázalo se, že smělé urbanistické projekty jsou jednou věcí a život věcí druhou a že si život začasté vyžádá něco úplně jiného, než co mu architekti nabízejí, například městskou část jako prapodivnou propleteninu různých funkcí, kde je hřiště vedle vládní budovy a vládní budova vedle hospody a hospoda vedle činžáku a ten vedle parčíku. Po staletí žilo lidstvo v kulturotvorných civilizacích, což znamená, že osídlení mělo přirozený řád daný obecně sdíleným cítěním, dík němuž každý negramotný středověký kovář, měl-li ukout skobu, neomylně ukul skobu gotickou, aniž k tomu potřeboval učitele gotiky či gotické designéry. Civilizace designérů, v níž žijeme, je jedním z mnoha sekundárních důsledků právě oné novověké pýchy, kdy si člověk myslí, že všechno pochopil a může tudíž kompletně naplánovat svět.

Údiv a vědomí nesamozřejmosti jsou, domnívám se, jedinou možnou cestou z nebezpečného světa civilizační pýchy.

Copak je vůbec něco samozřejmého?

Údiv nad nesamozřejmostí všeho, co tvoří náš svět, je ostatně i prvním impulzem k otázce, jaký to má všechno smysl, proč to všechno je, proč vůbec něco je. To nevíme a nikdy se nedozvíme. Není vyloučeno, že to všechno zde je jen proto, abychom se měli čemu divit. A že my tu jsme jen proto, aby se měl kdo divit. Proč je ale vůbec zapotřebí, aby se někdo něčemu divil? A jakou alternativu má bytí samo? Vždyť kdyby nic nebylo, nebylo by ani nikoho, kdo by to zpozoroval. A kdyby nebylo nikoho, kdo by to zpozoroval, je velkou otázkou, zda by vůbec bylo či mohlo být samo nebytí.

Pouhých několik set světelných let od naší země se možná někdo na nás dívá dokonalým dalekohledem. Co vidí? Vidí třicetiletou válku. Už proto platí, že všechno tu stále je, že nic, co se stalo, se nemůže odestát a že každým svým slovem či pohybem děláme kosmos navždy jiným, než byl předtím.

Ať tak či onak, jsem si jist, že naše civilizace se bude řítit do katastrofy, pakliže se soudobé lidstvo nevzpamatuje. A vzpamatovat se může jen tehdy, když se utká s krátkozrakostí, tupým přesvědčením o své vševědoucnosti a nabobtnalou pýchou, které jsou tak hluboce zakotveny v jeho mysli a v jeho konání.

Je třeba se divit. A je třeba se trápit nesamozřejmostí věcí.

Věřím a doufám, že letošní Forum 2000 se bude zabývat nejen architekturou a urbanismem, které si vzalo jako své hlavní téma, ale i všemi jejich širšími souvislostmi. Co jiného by totiž mělo být velkou výzvou k úvahám o dnešním světě, než způsob, jakým člověk osidluje jedno z mnoha miliard vesmírných těles?

Děkuji vám za pozornost. Neberu ji jako samozřejmost.

---

 Když Václav Havel opět po roce vítal intelektuální elitu, dalo se čekat, že její tradiční pražská rozprava na téma "Svět, ve kterém chceme žít", bude mít nějaký ten hořký tón: alespoň minimální dávka civilizační skepse - a premisa, že prostředí, v němž žijeme, se zhoršuje - prostě k takovým událostem a lidem tak nějak patří. Škoda, že tak myšlenkově bohaté společenství si někdy vystačí s tak obyčejným klišé.

Pokud by premisa opravdu platila, pak by přece v absolutních číslech muselo být naše prostředí pro každou další generaci horším a horším místem k životu. Nebo by se aspoň - v relativním pojetí - musela stále rychleji blížit doba, kdy tomu tak kvůli "preferenci krátkodobých zisků před těmi dlouhodobými" bude. Což - přiznejme si - prostě neodpovídá realitě.

Limity skromnosti

Skutečnost je taková, že veškerá dostupná data dokládají dlouhodobý růst kvality planetárního prostředí ve všech měřitelných veličinách. Stejně tak je bez diskuse, že se tak neděje všude a ve všech oborech - a že tedy jsou oblasti, kde v časově omezeném období opravdu dochází k opačnému pohybu - tedy ke zhoršování. Bylo tomu tak ale vždy a pravděpodobně se nikdo z nás nedožije časů, kdy tomu bude jinak.

Autor těchto řádků by byl velmi mile překvapen, kdyby zazněla aspoň z jedněch úst prostá a snadno dokazatelná pravda: právě hospodářský růst je v dnešním světě tím, co nejvíc ze všeho přispívá ke zlepšování životního prostředí. Opravdu platí jednoduchá přímá úměra: větší prosperita (víc bohatství, rychlejší ekonomický růst) - lepší životní prostředí.

Existují věrohodné vědecké důkazy, že znečištění přírody spojené s ekonomickou aktivitou roste s každou vyprodukovanou jednotkou zhruba do úrovně 8000 dolarů HDP na hlavu. Pak dochází ke zlomu a s dalším ekonomickým růstem již znečištění klesá. Prosperita tak nepřináší jen větší objem zkonzumovaných statků, ale i vyšší kvalitu životního prostředí v užším pojetí.

Kdyby lidstvo i ve 22. století vyčerpávalo zdroje stejným tempem a ve stejné struktuře jako dnes, velmi pravděpodobně by narazilo na "limity růstu", máme-li si vypůjčit termín dalšího spolku novodobých skeptiků, Římského klubu. Pouze hospodářský růst a s ním spojený pokrok ve vědeckém poznání skýtá šanci, že tomu bude jinak. Kdyby lidstvo využívalo dříví tak, jako tomu bylo do průmyslové revoluce, není dnes na planetě jediný strom. Kdybychom používali uhlí ve stejné míře, jako tomu bylo v 19. století, má dnes cenu zlata. Totéž platí o ropě a dalších klíčových surovinách.

V čele vědeckého pokroku - a tedy i na špičce co do používání k přírodě nejšetrnějších a nejefektivnějších technologií - vždy byly nejbohatší ekonomiky; ať už to byla Čína, Velká Británie, Spojené státy. Právě jejich prosperitě a prostoru, který relativní bohatství skýtalo pro růst lidského poznání, vděčí lidská populace za svou existenci. K vědeckému pokroku nikdy nedošlo v ekonomice, která se vědomě a dobrovolně rozhodla k regresu z již dosažené úrovně bohatství.

A vy už máte smůlu

Přesně to po nás bohužel Václav Havel a jeho hosté požadují, byť to halí do vzletných slov o potřebě pokory a "vědomí nesamozřejmosti". Na planetě dnes žije zhruba sedm miliard lidí. Podstatná část z nich přitom v místech, která ještě nedosáhla zlomové ekonomické úrovně a jejichž pokračující hospodářský růst vede k rostoucímu znečištění životního prostředí. Máme-li akceptovat logiku skrytou za varováním před civilizační apokalypsou, musíme se s nimi o své bohatství podělit. Rychlost, s jakou se tak děje prostřednictvím relativně svobodného mezinárodního obchodu, určitě není dostatečná. Když ale chceme globální trh - tedy volný obchod - omezit, protože právě v něm je skryta největší hrozba, jaké máme jiné možnosti?

Navrhuje-li někdo vzít již dosaženou úroveň produkce za konstantu a nad ni nejít, stojí před docela obtížnou volbou: buď chudému světu vysvětlí, že nikdy nedosáhne naší životní úrovně, nebo musí nějak zařídit, aby klesl počet obyvatel planety.

 Ladislav Tajovský
Autor je ekonom. Přednáší na VŠE a CEVRO Institutu.

 Další články autora naleznete ZDE

[ zpět ]