[ zpět ]

JUDr. Ivana Weberová: Příliš mnoho zákonů

19.7.2013

 Asi nebudu sám s pocitem, že náš parlament neodvádí kvalitní legislativní práci. Není snad zákon, který by nebyl několikrát novelizován a kritizován pro svou nedokonalost. Zejména živnostenský zákon se měnil asi sedmdesátkrát a podnikatelské prostředí trpí nestabilitou. Samozřejmě pomocí různých „přílepků“ a posedlostí předkladatelů je dnešní systém práva tak zaplevelený, že už se v něm nevyzná asi nikdo. Jen na pořadu právě probíhající schůze je 202 tisků, z toho 77 zákonů v prvním čtení a tak jsem požádal právničku a poslankyni v jedné osobě o její pohled na množství i kvalitu.

Je jich opravdu mnoho, ale jsou mezi nimi i velice důležité zákony. Jako klíčový pro budoucí hospodářskou stabilitu je návrh ústavního zákona o rozpočtové odpovědnosti. Bohužel Sociální demokracie předem avizovala, že tento návrh nepodpoří. Nebude pro něj hlasovat navzdory tomu, že byly zohledněny její požadavky formou pozměňovacích návrhů. ČSSD tím dává najevo, že se nehodlá chovat rozpočtově odpovědně, až k tomu dostane příležitost. Tenhle postoj je překvapivý i vzhledem k tomu, že právě sociální demokraté velice kritizovali vládu Petra Nečase za to, že nepřistoupila k tzv. Fiskálnímu paktu, který řeší na evropské úrovni v podstatě totožnou problematiku.

Ale abych se vrátila k té tvé otázce na množství zákonů a pohledu poslance. Nedávno jsme se setkali s britskými poslanci a měli jsme možnost srovnávat. Britové projednávají přibližně třicet zákonů ročně, ale u nás je to desetkrát více, tedy kolem tří set! Samozřejmě srovnáváme nesrovnatelné, protože jejich právní i politický systém se postupně evolučně vyvíjel po staletí, kdežto u nás bylo po roce 89 celý systém v celé řadě oblastí změnit. Další vlnu změn přináší harmonizace našeho práva s právem Evropské unie v souvislosti s naším členstvím.

IW: Jistěže není. Já považuji ty snahy o vyřešení zákonem úplně každého problému za nesmyslné a velmi bych si přála, kdyby si navrhovatelé vždy položili otázku, zda je navržený zákon nezbytný a jak pomůže v běžném životě občanům. Každý zákon má přeci v první řadě zlepšit a nikoliv zhoršit právní povědomí a vymahatelnost práva. Občan by měl vědět, co se smí a co je zakázané, měl by mít jistotu stabilního a srozumitelného prostředí při uplatňování svých práv a povinností.

Bohužel je praxe taková, že my, poslanci, dostaneme do sněmovny návrh zákona a musíme se s ním zabývat a projednat jej. Mezi hromadou návrhů jsou však zákony, které opravdu řadu oblastí pozitivně ovlivní. Například byl v prvním čtení projednán návrh zákona o státním zastupitelství, který zavádí větší nezávislost státních zástupců na exekutivě tak aby nemohlo docházet k politickým tlakům při vyšetřování. Nakonec i současná kauza, která hýbe celou společností, je výsledkem uvolnění rukou státním zástupcům a ÚOOZ. Druhým čtením prošly také všechny zákony, které jsou přijímány v souvislosti s Novým občanským zákoníkem, který začne platit od 1. 1. 2014. Je to například občanský soudní řád, pak zcela nový zákon o zvláštních řízeních soudních, ve kterém budou napříště upravena všechna tzv. nesporná řízení, řízení, která mohou být zahájena i bez návrhu a další zvláštní řízení (např. řízení o rozvod manželství, řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, dědická řízení, a mnoho dalších), dále zákon o veřejných rejstřících fyzických a právnických osob, kdy nově budou do rejstříků zapisovány i všechna občanská sdružení (nově spolky), obecně prospěšné společnosti, nadace, ústavy apod. S konečnou platností byla také schválena novela obchodního zákoníku, která má zabránit nekalým obchodním praktikám, zejména dlouhým lhůtám splatnosti, kdy větší společnosti, i státní, využívají svého vlivu proti malým dodavatelům. Přijaté změny v obchodním zákoníku reagují na novou evropskou legislativu a stanovují pevné lhůty splatnosti a lhůty pro převzetí zboží nebo služby. Zatímco doposud bylo pouze stanoveno právo věřitele na úrok z prodlení po uplynutí 30 dnů, přičemž tuto lhůtu bylo možno jednoduše prodloužit, nová úprava stanovuje přímo splatnost na 30, respektive 60 dnů. Po jejím uplynutí bude možné dluh vymáhat soudně. Tuto lhůtu lze prodloužit jen v případě, že to vůči věřiteli nebude hrubě nespravedlivé.

V nadcházejícím čase dovolených nesmím také zapomenout zmínit novelu zákona o cestovním ruchu, která zavádí zpřesnění a zpřísnění z hlediska povinného pojištění CK tak, aby klienti skutečně dostali zpět své peníze v případě platební neschopnosti či krachu kanceláře.

JZ: Je vůbec nějaká šance, že se situace v množství a kvalitě právních norem zlepší?

IW: S velkou skepsí tvrdím, že nikoliv. Musel by zde nastat zásadní obrat v míře administrativy a normotvorné snahy úředníků, kteří za řadou návrhů a novel stojí. Myslím, že naše republika se svou velikostí by měla mít polovinu ministerstev, polovinu úředníků a úměrně k tomu méně vyhlášek, nařízení, kontrol, zákonů…, tedy administrativy obecně. To by však muselo dojít k auditu všech činností, které stát vykonává a určit ty, které jsou skutečně důležité a nezbytné. Ty zachovat a ostatní zrušit. Současná vláda řadu kroků, či spíše krůčků, udělala. Bohužel v míře nedostatečné a je to obrovský úkol, přesahující jedno či dvě volební období.

JZ: Já bych se chtěl vrátit k obvinění z korupce a „odměňování“ politiků „trafikami“. Jaký je tvůj postoj k těmto praktikám?

IW: Já toto kritizuji stále a jsem zásadně proti takovému kšeftování se státními posty. Není to ale něco nového, každý si jistě vzpomene na „uklizení“ Jaroslava Tvrdíka, který málem přivedl ČSA na buben a podobně. Vadí mi, že kritizují především ti, kteří sami nemají čisté svědomí. ČSSD se dnes tváří jako jediná spravedlivá strana, ale v dobách jejích vlád tu byla celá řada kauz, které vyšuměly do ztracena. Mostecká uhelná, mýtné brány, obrněné Pandury, zázračné zbohatnutí Stanislava Grosse, to jsou jen namátkou některé. Pokud nedojde ke strukturálním změnám, tak je stávající systém nereformovatelný a budou se takové věci opakovat.

JZ: Pokud by mělo dojít ke změnám ve struktuře politického či správního systému, jak by to dle tebe mělo vypadat?

IW: Obecně si myslím, že je u nás nízká míra odpovědnosti vlád. To souvisí s volebním systémem, který plodí koaliční vlády, které jsou nestabilní, nejsou schopné opravdu vládnout a naplňovat svůj program. Kompromisy vedou k takovému nemastnému - neslanému udržování chodu. Tak, jako je málo čitelná vláda, je nečitelná i opozice, která je také složená z více stran a každá z nich sleduje jiný cíl než druhá. Začala bych tedy změnou volebního systému z poměrného na relativně většinový, aby se zredukoval počet stran, které by se zkvalitnily, a došlo by ke střídání těch nejsilnějších u moci.

Současná krize možná povede k pádu vlády, a když se podíváme do naší krátké minulosti, tak vidíme značnou nestabilitu. 92 – 96 byla 1. Vláda Václava Klause, druhou již nedokončil a byla úřednická. V roce 1998 vládla sociální demokracie díky toleranci ODS a to nepovažuji za šťastné. Další slepená Špidlova vláda přinesla řadu otřesů a vystřídání tří premiérů. V roce 2006 vláda Mirka Topolánka skončila vyslovením nedůvěry a následovala opět úřednická vláda Jana Fischera. Nečasův kabinet jde z jedné personální krize do druhé. Přeskupily se VV, ve vládě je LIDEM a ministrů, kteří nebyli vyměněni, je jen hrstka. Původní reformy se uskutečnily jen částečně a chybí důraz – tah na branku. Tohle přece není vládnutí.

Další oblastí je státní správa a její větší akceschopnost, přehlednost a výkonnost. Je potřeba si položit původní otázku: co chci, jako občan, aby dělal stát za mne, protože si to nedokážu zajistit sám? Bezpečnost vnější a vnitřní, spravedlivé soudnictví, diplomatické zastoupení a ochranu v zahraničí, kvalitní infrastrukturu, zdravotnictví, vzdělání, sociální systém zamezující chudobě a strádání. Neboli si položme otázku jinak: opravdu potřebujeme všechny činnosti, které dnes stát provádí?

Těch zásadních problémů je celá řada a opravdu je nejvyšší čas k určité revizi a zahájení diskuze nad naší současnou demokracií a ústavním pořádkem. Dvacet let od vzniku České republiky je správný čas nad zamyšlením po prodělaných „dětských nemocech“ a k celospolečenské diskuzi o tom, jak to u nás chceme do budoucna dělat.

[ zpět ]