[ zpět ]

Kdo je tady Čecháček

14.10.2009

KOMENTÁŘ

Václav Klaus porušuje pravidla. A vadilo někomu, když je porušovali soupeři?

Český prezident otálí s podpisem Lisabonské smlouvy, ačkoliv jde proti duchu ústavy. Taky tím úplně popřel svůj předvolební slib, že nebude aktivistickým prezidentem. Žádá si výjimku z Listiny základních práv EU a vybírá si k tomu to nejchytlavější ze všech možných rizik (restituce majetku poválečných vyhnanců), ačkoliv víc než tato teoretická hrozba by ho měla děsit řekněme kolektivní práva zaměstnanců. Že vystoupí zrovna proti Listině, dva roky ani nenaznačil – a vzpomněl si na ni, teprve když to kolegům v EU působí plánovací nepříjemnosti.

To všechno je pravda. Jen by ty výtky byly přesvědčivější, kdyby se současní vyznavači procedurální čistoty o ni zajímali už dřív a kdyby byli stejně přísní ke všem stranám.

V bitvě o Lisabon je Klaus dlouhodobě slabší hráč. Hru zahájila dnešní silnější strana a rychle se v ní dopustila série nedovolených chvatů. Nejdřív tím, že původní evropskou ústavu smetenou v lidových hlasováních ve Francii a v Německu přejmenovala a oživila na Evropských radách. Pak tím, že o ní nedala hlasovat s výmluvou, že je to úplně jiný text, ačkoliv – jak v důvěrném memorandu přiznala Angela Merkelová – v zásadě jde o totéž. Irsko, jediný členský stát EU, kde referendum nezáviselo na vůli politiků, ale bylo předepsané z ústavy, poprvé hlasovalo nevhodně a bylo vzápětí vyzváno, aby hlasovalo znovu – tedy jednoznačný prohřešek proti slušnosti. A v tomhle politickém Bratrstvu kočičí pracky budeme zrovna po českém prezidentovi vyžadovat, aby se choval jako Mirek Dušín?

Klaus podvádí, jenže ve hře, kterou rozehráli jiní a do které zavedli podvod jako metodu. Sarkozy, Köhler, nástup!

Teď má český prezident shodou okolností herní výhodu. Zřejmě tady bychom měli hledat příčinu pokřiku jeho soupeřů. Zvláštní je, že na něj tolik slyšíme. Česká politická reprezentace (před prezidentem především tehdejší premiér Topolánek) čelí nebývalému tlaku z horních pater Evropské unie, ale konstatování tak zřejmé věci většina tvůrců tuzemského veřejného mínění z nějakého důvodu považuje za ublíženectví.

A co takhle cvičně si prohodit obsazení a na chvíli si představit, jak se třeba český velvyslanec v Berlíně jde vyptávat předsedy německého ústavního soudu, kdy že rozhodnou o smlouvě, do níž Praha předtím investovala tolik politického kapitálu? Nebo jak český diplomat v anglických novinách trousí zlověstné poznámky o tom, že pokud prezidenti Francie a Německa neposlechnou vlastní parlamenty a budou otálet s podpisem mezinárodní smlouvy, „budou muset čelit následkům“?

Je snad někdo, komu by podobné chování Prahy přišlo normální? Ale uznat to v opačném gardu, v němž se to přitom skutečně děje, by s sebou neslo dvě nepříjemnosti: jednak se zastat protivného Klause, jednak riskovat, že někomu budu připadat jako český nacionalista, který zpozdile dobojovává druhou světovou válku. To je bohužel špatná mentální výbava pro pochopení toho, co se děje zrovna teď, na začátku 21. století. Reprezentanti jednoho mocného státu – a teď vůbec nezáleží na tom, že ho kdy ovládali nacisté – vystupují z pozice síly vůči státu menšímu.

Dobrá pověst nade vše Ty následky však nikdo nespecifikoval, především asi proto, že žádné konkrétní nám za hypotetické odmítnutí Lisabonu patrně nehrozí. Z EU nás proti naší vůli vyloučit nikdo nemůže, dvourychlostní Evropa bývá na spadnutí vždycky jenom před summity, kde zrovna mají na programu schválení nějaké další unifikace a ještě nebylo dosaženo jednomyslnosti. Malé špinavé tajemství evropské politiky spočívá v tom, že Berlín s Paříží, dva základní elementy onoho tvrdého jádra, tolik kompetencí, které by spolu dokázaly sdílet, vůbec nemají.

Potřebujeme prý dobrou pověst, abychom v budoucích jednáních uvnitř EU prosadili naši linii. Bohužel má taková dobrá pověst tu vlastnost, že v očích předpokládaných arbitrů evropskosti se kazí ve chvíli, kdy tu linii budeme chtít prosadit proti těm zasloužilejším v něčem, co je skutečně zajímá. Proto jsme si dobrou pověst nesměli kazit, když bylo namístě žádat o výjimku z vyšší DPH na stavební práce ani když bylo třeba žádat EU o odvetu za kanadská víza, proto jsme například během českého předsednictví neprosadili lehčí víza pro Ukrajince, což byl skutečný obsah tzv. Východního partnerství EU. A kvůli dobré pověsti se teď vzdáváme části svých hlasů v evropských institucích. Taková dobrá pověst zůstane bohužel zachována jen do chvíle, než někoho napadne ji využít.

Zajímavé je, že reakce politických elit EU na Klause se často obávají titíž lidé, kteří tak rádi opovrhují českými politickými elitami 20. století a kterým na typizovaném spoluobčanovi vadí jeho malost a ustrašenost. Říkají mu Čecháček a o sobě si myslí, že jsou tím pádem z obliga.

Česká reprezentace čelí nebývalému tlaku z horních pater EU, ale konstatování tak zřejmé věci většina tvůrců tuzemského veřejného mínění z nějakého důvodu považuje za ublíženectví
 

DANIEL KAISER

[ zpět ]