[ zpět ]

Kongres ODS: Nakašírovaná jednota

19.11.2009

Před nakašírovanou jednotou ve straně varoval před několika dny ve svém dopise členům ODS místopředseda Patr Gandalovič a postavil se do čela nepočetné /značně však hlučné/ skupiny volající po odchodu současného předsedy Mirka Topolánka. Vítám tuto Gandalovičovou výzvu k otevřené diskusi. Bez ní bych pravděpodobně nikdy nezjistila, kolik lidí v ODS je ochotno nejen nalézt, ale také do písemné podoby transformovat své myšlenky, pokud ovšem nepočítám krátké období v době „ sarajevského atentátu“, kdy podnětnými myšlenkami nabobtnal snad i Klausův penál. Škoda jen, že tvůrčí potence mizí v klidném mezidobí, kdy strana jde nahoru, kdy se vyhrávají volby, kdy se žije v radostném očekávání na funkce, prebendy a vlivná postavení.

Jsem v ODS už mnoho let. Od prvních dnů jejího založení. Jen těžko mě ještě něco překvapí, protože znám osobně téměř všechny významné osobnosti ODS, organizaci a styl politické práce - počínajíc tím nejmenším sdružením, až po regiony. Dlouhodobě sleduji a analyzuji práci volených zástupců v regionech, jakož i při tvorbě zákonů v poslanecké sněmovně a senátu. Pochopitelně, že za ta léta poměrně dobře znám i jejich osobní vztahy a ambice. Politický vývoj se za dvacet let změnil, jen některé situace, a bezesporu k nim patří současná situace v ODS, se však opakují a já jako bych prožívala déjà vu. Stejný divadelní kus, stejné kulisy, dá se říct, že ani herci se příliš nezměnili, pouze jsou obsazení do jiných rolí.

Podobná situace v ODS vládla po volbách v roce 1996. Slabá menšinová vláda Václava Klause se musela opírat o podporu několika jedinců z jiných politických stran, neschopnost prosadit jakékoliv zásadní rozhodnutí vedla k frustraci a také k hledání viníka. Vzpomene si dnes někdo z těch, kteří většinou stojí proti současnému předsedovi Topolánkovi, a které by se dalo označit souhrnným, i když velmi zjednodušeným názvem „klausovci“, jak vznikala situace, která později vyvrcholila „ sarajevským atentátem“? Já si to pamatuji.

Pamatuji si na ty příšerné debaty u nás v penzionu jakoby to bylo dnes. Vyprázdněnost politiky, autoritativní chování Klause a jeho komunikační neschopnost, únava z vládnutí, ideová vyčerpanost, povýšenost, arogance, sebestřednost, opouštění principů a pravicových postulátů, volání po návratu ke kořenům, k idejím. Lidé, kteří při zaslechnutí jména Bastiat byli přesvědčeni, že se hovoří o nové značce francouzského sýru, přetékali najednou pravicovými filosofickými myšlenkami, postřehy a horečnou aktivitou. Byli připraveni měnit stávající pořádky a spřádali své sny o velké a silné pravici. Už tehdy, to horké léto 1997, nad seletem, které příliš nechutnalo, a pivem, které příliš rychle teplalo, jsem cítila, že se rodí něco nepěkného, a že tyto ideologické kecy, naučené fráze a otřepaná klišé, zakrývají a ospravedlňují pouze snahu o odstranění Václava Klause z čela strany, snahu o přebudování vlivových vztahů uvnitř ODS. Nikoli o upevnění demokratických standardů ve straně, otevření se novým myšlenkám a lidem, či o důsledné prosazování pravicové filosofie, ale boj o vliv a moc začínal.

Jak skončil, všichni víme. Smutné je, že boj o moc dnes v ODS řádí znovu a hlavními aktéry jsou bývalí vítězové z roku 1997, kteří (postoupili z druhé ligy, tak jejich raketový politický postup označovala média) svá prestižní politická postavení získali především proto, že ještě uměli rozpoznat, označit, ale také pojmenovat některé jevy, které jim dnes, z výšky jejich vysokých seslí, jsou stejně nesrozumitelné a vzdálené, jako byly svého času Pilipovi a Rumlovi. Právě od nich slyším po 12 letech stejné argumenty, jako od „pučistů“ v roce 1997. O vyprázdněnosti politiky, autoritativním chování předsedy (tentokrát Topolánka) a jeho komunikační neschopnosti, povýšenosti, aroganci, o opouštění principů a pravicových postulátů. Zase zaznívá volání po návratu ke kořenům, k idejím. Hledá se viník. Viník jejich nenaplněných politických ambicí a upadajícího vlivu. Vlivu, který zoufale hledají jak v časech dávno zašlých, nehledíc na realitu a přirozený politický vývoj, tak v osobě předchozího vůdce, za jehož éry byli lépe vidět, lépe slyšet. V osobě bývalého vůdce, který své osobní antipatie ke svému nástupci povýšil na ideu, demonstrativně opustil ODS , a boj svých „sirotků“ posiluje nejen různými skrytými signály, ale dnes již zcela otevřenými výzvami i konkrétními činy.

Současný boj není sporem o pravicový charakter strany, ale zuřivou bratrovražednou válkou o vliv ve straně a o posty. Ten boj není pěkný a lidé ve svém „svatém zápalu“ ztrácejí všechny zábrany. Jedna paní poslankyně, o níž jsem se dlouhá léta domnívala, že je naší rodinnou přítelkyní, na mě na recepci u pana prezidenta přes štěrbinu úzce stažených rtů nenávistně syčela, že jsem si dovolila kritizovat pana prezidenta a obvinila mě, že tak činím proto, že jsem Topolánkem placená. Stála jsem v němém úžasu, neschopná reakce a ona zatím chrlila spršku urážek a argumentů proti Topolánkovi. Vzpamatovala jsem se, až když zazněl argument, že „ten lump dává všechny zakázky Řebíčkovi , a nám nic“. Na svou otázku, kdo že je to „nám“, jsem už odpověď nedostala, protože vyděšený muž mé přítelkyně svoji rozpáraděnou ženu za loket odtáhl pryč z mé blízkostí. „To jsou ty ideje?“, připomněla jsem si tuto situaci i ve chvíli, když na mou kritiku paní poslankyně Dundáčkové, kterou jsem rozeslala členům příbramské oblasti, reagoval místopředseda mého sdružení osobním urážlivým emailem (zde), který obsahoval i výzvu k opuštění „jeho“ sdružení, neboť nadále nesnese moji přítomnost na jednáních. Ten samý člověk, který není schopen přistoupit věcně k diskusi, potom na oblastním sněmu dlouze (z papíru) hovořil o nedostatečné pravicové politice, deficitu demokracie a diskuse ve straně, a nabádal ke změně vedení, neboť s arogantním Topolánkem následující volby nevyhrajeme. Pravděpodobně je přesvědčen, že vyhrajeme stylem, který razí ve svém sdružení, když se odmítá zabývat důvody, které vedly k odchodu tři volených zastupitelů a vytrvale přehlíží otázky typu: proč nemáme zápisy zasedání, proč jsme byli jen dvakrát za pět let usnášení schopní, proč jsou usnesení schvalována jen rozšířeným jednáním rady, která čítala tři, maximálně čtyři osoby, kdo jsou vlastně členové, kteří jsou evidování v místním sdružení, ale které jsme za pět let ani jednou neviděli?

Nikoli předseda Topolánek, ale nedostatek disciplíny, loajality a respektu k většinovým rozhodnutím, intriky a nedostatek úcty k jiným názorům, to jsou staré bolesti ODS. Ať je kritika Topolánka v mnoha bodech oprávněná - například, že není schopen ovládat své vlastní emoce, mnohokrát projevil své přednosti, schopnost skutečně vést, být premiérem. Pozorovala jsem vývoj Mirka Topolánka, který rostl s každým dalším obtížným úkolem. Současně s jeho úspěchy se v ODS odbourával i tatíčkovský komplex, což Václava Klause vyprovokovalo až k tomu, že dnes popírá sám sebe.

Je proto nejvyšší čas jasně a nahlas říct, že naděje Václava Klause, které vkládá do víkendového kongresu, jak sám potutelně přiznal v pořadu Fakta Barbory Tachecí, nebudou vyslyšeny. Patří mu poděkování za minulé zásluhy v ODS, ale vděk by neměl přerůst v nekritické zbožňování otce zakladatele natolik, aby se ODS smiřovala s destruktivní činností jeho příznivců. Příznivců, kteří v současné době působí jen a pouze jako převodová páka jeho osobních antipatií k Topolánkovi. Neboť, pravicovější se ODS nestane s Bémem v čele, který svou pravicovost dostatečně prokázal svým odporem ke schválení „chodníkového zákona“, ani s Gandalovičem, který patrně neorganizoval nábor černých duší ve svém regionu, ale klidně přijal funkci místopředsedy, aniž by projevil sebemenší snahu tento fatální podvod řešit, ba ani s Miroslavou Němcovou, kterou mám osobně velmi ráda, ale jejíž současné postavení pokládám také za její politický horizont.

A právě vyřčení výše uvedeného a definitivní odstřižením pupeční šnůry od tatíčka Klause, by mělo být obsahem Topolánkova silného mandátu o který si říká, a který si i zaslouží.

Nechtějte proto po mě, abych ze sebe vypotila několik nadmíru důležitě znějících tezí, proč volební kongres ano, nebo ne, proč Topolánek ano, nebo ne. Nemám politické ambice, neucházím se, a nikdy se ucházet nehodlám, o žádnou politickou funkci. Nemusím podkuřovat žádnému ze stranických funkcionářů, dokonce ani vám, členské základně. Mohu mluvit zcela otevřeně a bez kudrlinek. To, co se v ODS děje je prasárna, diktována osobními zájmy. Mluvit o nakašírované jednotě strany, jako to učinil Petr Gandalovič, je skutečně hodně odtržené od reality. Strana, která drží primát pouze v tom, že za poměrně krátkou dobu své existence dvakrát shodila vlastní vládu, to o jednotě skutečně nesvědčí. Ani té nakašírované. Už téměř 20 let dělám v ODS politiku pro politiku a proto, abych ji poskytla svůj kredit slušného člověka a slušného podnikatele. Vždy však ODS začnou štěpit takoví, kteří začnou dělat politiku za peníze. Lidé, kteří dosáhli nějakého význačného postavení, mají platy o nichž by se jim v občanských povoláních ani nesnilo a z politiky si udělali živnost. Udělali to v roce 1997, dnes se chovají stejně k Topolánkovi.

Stojím za Topolánkem, stejně jako když jsem svého času stála za Václavem Klausem, neboť znám své pappenheimské. Je mi srdečně jedno, kdo bude předsedou ODS, ale postavte se tomu současnému čestně na řádném volebním kongresu. Pokud však nedokážete udržet své ambice na uzdě a rozhodnete se revokovat své rok staré rozhodnutí, potom moc dobře chápu slova Mirka Topolánka, že nebude kandidovat. Ví stejně dobře jako já, že válka o moc ve straně nahradí válku o vítězství pravice ve volbách, takže volby 2010 prohrajeme. Ano, potom si bojujte svůj boj o horní sesli. Ale beze mne. Pravice, která prohrává vlastní nedisciplinovaností a neúctou k pravidlům, takže potom není schopná prosadit nic pro pravicově orientovaného voliče, mi už za ten čas, který jí denně obětuji, opravdu, ale opravdu nestojí.

Jana Dědečková

[ zpět ]