[ zpět ]

Mirek Topolánek: Projev na vzpomínkovém semináři u příležitosti 10. výročí úmrtí pana Václava Bendy

23.6.2009

Václava Bendu jsem osobně poznal až právě zde, v Senátu. Musím říci, že pro mě byl vždy impozantní, až trochu mýtickou postavou. Obdivoval jsem jeho zarputilost a odvahu, jeho věrnost vlastním ideálům a hodnotám. Přičemž tyto výrazně individualistické vlastnosti mu nijak nebránily v naprosté loajalitě, oddanosti demokratickým principům a hlubokém respektu k většinovému rozhodnutí, byť s ním třeba nesouhlasil. Žádná z této sady vlastností dnes není v politice běžná a už vůbec ne všechny najednou. Nejsou běžné, protože v české politice je velkou výjimkou být konzervativcem. A Václav Benda byl konzervativcem doslova tělem i duší. Nikdy se nevzdával svých zásad, stejně jako se nikdy nevzdal svých zlozvyků. On zkrátka nikdy v ničem neustupoval, od toho jsou tady jiní.

Neodvažuji se hovořit o Václavu Bendovi disidentovi. Pro mě ale Václav Benda bezpochyby patří k čelným otcům zakladatelům polistopadové demokracie. O co méně byl viditelným vůdcem, než Václav Havel, o to trvalejší fundament položil do jejích základů. Se stejnou vytrvalostí a neústupností, s jakou bojoval proti komunismu, pracoval po listopadu na vyrovnání s totalitní minulostí. I v tom se projevilo jeho hluboké konzervativní přesvědčení. Náprava křivd spáchaných komunistickým režimem, rehabilitace a restituce, lustrační zákon a snaha pohnat komunistické zločince k soudu i rozbíjení totalitních mýtů a obnova institucí svobodné společnosti včetně úlohy církví. To vše a mnohem více bude navždy spojeno se jménem Václava Bendy. Přičemž na rozdíl od mnoha jiných, kteří o těchto věcech květnatě hovořili, bojoval za ně v praxi. Většinou úspěšně, byť ne vždy. Vždy se o to však alespoň pokusil. I v tom byl typický konzervativec.

Václav Benda se nikdy nebál plavat proti proudu. Ne, že se nebál, on považoval za svou povinnost a svaté právo říkat co si myslí a upozorňovat na chyby a omyly, jichž se tak často dopouští většina. Byl doslova antipopulistou. Navíc měl dar sžíravě pravdivé ironie, kterou mnoho lidí špatně snáší, i když často šlo zároveň o sebeironii. Ze všech těchto důvodů nikdy nedosáhl na vrcholnou funkci, proto nebyl nikdy masově oblíben. Ale proto po něm na druhé straně zůstává trvalejší a zásadnější odkaz, než po jeho populárnějších současnících. Měl mnoho nepřátel. Nejen mezi starými komunistickými elitami, ale i mezi elitami novými, jež ostatně byly a jsou v řadě případů spíše elitami staronovými. Svým nesmlouvavým, nepružným postojem si naprosto uzavřel cestu k vyšším poctám.

Dokud Václav Benda žil, byl pro mnohé podivín. V horším případě extremista, který se nebojí dát otevřeně najevo své přesvědčení, že například Augusto Pinochet učinil pouze to, co bylo nezbytné, aby zachránil Chile před totalitním komunistickým peklem. Sám také ještě v disentu říkal, že kdyby měl dvě divize, neváhal by je pod praporem kříže vyslat na pochod na Prahu. Václav Benda rozhodně nebyl za svého života standardním, tuctovým politikem. O to větší úctu si zaslouží po své smrti. Člověka nečiní velikým jeho funkce, ale jeho zásady. Jeho odkaz netvoří slova, ale činy. O tom, kým opravdu byl, nerozhodují jeho předpoklady, ale jeho volby. Václav Benda byl velkým mužem činu, který vždy volil správně.

Osobně nikdy nezapomenu, co udělal Václav Benda pro naši svobodu a demokracii. Jestliže konzervativní a křesťansko demokratický proud přežily komunismus i polistopadové ideové zmatky a dnes tvoří pevnou součást pravicového politického myšlení, je to také jeho velkou zásluhou. A úplně nakonec: Měl jsem Václava Bendu obyčejně lidsky rád za to, jaký to byl zatraceně tvrdohlavý paličák.
 

Ing. Mirek Topolánek, předseda ODS a poslanec PČR

[ zpět ]