[ zpět ]

Mýtus ČSSD o dědictví sametové revoluce

25.11.2009

V posledních dnech se socialisté mohli přetrhnout, aby se v médiích a na veřejnosti prezentovali jako dědicové ideálů sametové revoluce. Na svém webu dokonce pro tuto mediální kampaň zřídili speciální sekci, ve které návštěvníky vítá sám Jiří Paroubek.

Předseda ČSSD zde vyzývá, abychom se společně zastavili a zavzpomínali na minulost, protože: "Nám to pomůže na naší cestě k budoucnosti." Po dlouhé době z Jiřího Paroubka vypadlo něco rozumného. Pokusme se tedy absolvovat menší historický exkurz.

Kým byl v oněch listopadových dnech Jiří Paroubek?

Tehdy byl ekonomickým náměstkem podniku Obuv Praha, kam přešel z pozice ředitele státního podniku Restaurace a jídelny. Ve svém oficiálním životopise k těmto skutečnostem uvádí, že působil "ve vrcholových manažerských funkcích". Mohl v takových funkcích působit někdo nepřátelský tehdejšímu režimu? Samozřejmě, že ne. Takto vysoké posty byly vyhrazeny jen a pouze pro lidi maximálně oddané tehdejšímu režimu. Jiří Paroubek byl prominentem režimu, kterému svou oddanost například i ve svém známém článku "Únor odkazem i výzvou", či svým angažmá v Československé straně socialistické, která byla nedílnou součástí Národní fronty. O těchto skutečnostech se v jeho oficiálním životopise samozřejmě nedočteme, protože se dnes tak trochu nehodí do krámu. Jiří Paroubek nás namísto toho zásobuje výroky jako: "V pátek 17. listopadu 1989 jsme společně zahájili cestu k demokracii, znovuzískání lidských práv, svobody slova a všeho toho, co nám komunistická strana po čtyřicet let odpírala a zakazovala." On osobně ale v ten den stál spíše na opačné straně barikády.

Tímto nechceme upírat zásluhy některých dnešních členů ČSSD. Například Lubomír Zaorálek se podílel na zakládání Občanského fóra v Ostravě. Dnešní každodenní politikou však svou někdejší činnost zpochybňuje. Byl to totiž právě on, kdo tlačil na současného ostravského primátora Petra Kajnara, aby na radnici uzavřel koalici s posttotalitní KSČM. V roce 2006 se mu to nezdařilo. Bohužel byl úspěšný o dva roky později, kdy spolu s bývalým (až do roku 1994!) komunistou Jaroslavem Palasem vyjednal koalici ČSSD s KSČM na krajské úrovni, v jejímž čele usedl právě absolvent VUML Palas s náměstky RSDr. Konečným a RSDr. Recmanem.

Za zmínku stojí i další držitel titulu RSDr. – současný poslanec ČSSD Václav Šlajs z Plzně. A v řadách ČSSD bychom podobných osob našli celou řadu. Ale zkusme se raději zaměřit na ČSSD jako na celek.

Jaká byla role ČSSD v únoru 1948?

Byla to totiž právě ČSSD, která v osudných únorových dnech roku 1948 tragicky selhala. Právě její ministři nechali ministry tzv. demokratického tábora na holičkách. Čest sociální demokracie zachraňovali proti vůli vlastní strany, která jako celek podání demisí odsoudila, jen ministři Václav Majer a František Tymeš, kteří demisi podali 25. února 1948 těsně před jmenováním Gottwaldovy vlády tzv. obrozené Národní fronty. Tedy té vlády, ve které vedle těch nejhorších kolaborantů, jakými byli například lidovec Josef Plojhar, či národní socialista Emanuel Šlechta, usedl i tehdejší předseda ČSSD Bohumil Laušman, který obsadil pozici vicepremiéra. ČSSD v této vládě reprezentovali i proslulý komunistický kolaborant a dlouholetý člen ČSSD Zdeněk Fierlinger a dále pak Evžen Erban, či Ludmila Jankovcová.

Co z toho vyplývá?

Socialisté by si měli zamést před vlastním prahem a neparazitovat na odkazu sametové revoluce a Občanského fóra, protože jediným autentickým nositelem těchto tradic je Občanská demokratická strana. Nesmíme totiž zapomínat, že právě ODS je jedinou existující nástupnickou organizací Občanského fóra, a že první předseda ODS Václav Klaus byl zároveň prvním a jediným předsedou OF.

ODS

[ zpět ]