[ zpět ]

Nedávné rozhodnutí ÚS ve věci legislativní nouze

7.4.2011

Dne 14. března 2011 vynesl Ústavní soud České republiky rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 55/10, kterým zrušil zákon přijatý v souvislosti s úspornými opatřeními vlády ČR ve stavu tzv. legislativní nouze. Ovšem zároveň Ústavní soud tento zákon nezrušil s okamžitou účinností, ale až s účinností ke dni 1. 1. 2012. Věřme tedy, že do té doby bude zákon ve stejné podobě přijat řádným legislativním postupem, aby nedošlo k nepříjemné situaci, kdy by po určitou dobu platily právní předpisy platné před současnou novelou, což by vyvolalo zbytečné zmatky.
Je pravdou, že z pohledu některých občanů se může zdát, že diskutovaný zákon nebyl přijat zcela standardní procedurou. Nicméně se domnívám, že vláda ČR způsob přijetí ve formě legislativní nouze řádně odůvodnila. Pravdou totiž zůstává, že nepřijetím úsporných opatření by České republice vznikly značné hospodářské škody. Je to dáno tím, že tato úsporná opatření byla legislativně navázána na státní rozpočet, čímž by došlo k podstatnému zvýšení deficitu veřejných financí, nehledě k možnému snížení ratingu pro ČR a zdražení dluhové služby. Eventuální škody byly předběžně vyčísleny na desítky až stovky miliard Kč, přičemž by zároveň došlo ke značným účetním a daňovým problémům.
Souhlasím s tím, že obecně vzato se procedura přijímání zákonů v rámci legislativní nouze používá častěji, než by možná bylo vhodné - koneckonců, i samotný Ústavní soud ve svém rozhodnutí přiznává, že stav legislativní nouze je institut, který je snad až příliš nadužíván, zejména ve 2. a ve 3. volebním období Sněmovny bylo tímto způsobem přijato mnoho významných zákonů. Z toho přirozeně vyplývá, že již dříve se Ústavní soud zabýval několika stížnostmi na zneužití institutu legislativní nouze. Např. ve svém nedávném judikátu Pl. ÚS 12/10 (vydaném dokonce pouhé 2 měsíce před tímto rozhodnutím) soud akceptoval přijetí zákona tímto způsobem, přičemž se jednalo o analogickou situaci, neboť obsahem zmíněného zákona bylo snížení platů veřejných činitelů - a tedy také bylo argumentováno hrozbou značných hospodářských škod.
Pro jiný příklad se můžeme podívat na rozhodnutí soudu Pl. ÚS 56/05 z r. 2008, z něhož zjistíme, že soud v kontextu diskusí nad stavem legislativní nouze mj. uvedl - “pokud by soud vyhovoval návrhům (a rušil tedy zákony přijaté ve stavu legislativní nouze - pozn. aut.) pouze z uvedených procedurálních důvodů (...) vytvořil by se stav značné právní nejistoty zejména tam, kde by jinak napadenému zákonu nebylo z hlediska obsahového možno nic vytknout”. Nemohu si pomoci, ale právě vydané rozhodnutí je v přímém rozporu s tímto tvrzením.
Skutečností zůstává, že stav legislativní nouze je řešení určitým způsobem krajní, ke kterému by se mělo proto přistupovat velmi obezřetně (což koneckonců vyplývá i z názvu institutu). Ale ať už si o něm můžeme myslet cokoli, faktem je, že je to institut ukotvený v jednacím řádu Poslanecké sněmovny a jeho využití proto nemůže být samo o sobě nazíráno jako protiústavní. Co proto nepovažuji za zcela korektní je současný přístup Ústavního soudu. Samotným poslancům svou judikaturou doposud dával určité, byť do jisté míry mlhavé, vodítko, za jakých podmínek lze stav legislativní nouze vyhlásit. Tímto svým rozhodnutím však vlastní dosavadní judikaturu postavil zcela na hlavu, na což poukazují všichni nesouhlasící ústavní soudci beze zbytku. Tak soudkyně Ivana Janů má za to, že legislativní proces neproběhl “podloudně, ve skrytu před kritickým hlasem parlamentní opozice...” a naopak poukazuje na fakt, že zmiňovaný proces proběhl takřka v přímém přenosu mnoha médií, čímž se kontrola rozšiřuje i na novináře a širokou veřejnost.
Mám tedy za to, že komentované rozhodnutí Ústavního soudu je rozhodnutím politického charakteru, které soudu nepřísluší. Navíc je podle mne zcela nedostatečně odůvodněno a stojí na velmi vratkých teoretických základech. V tomto se tak ztotožňuji s disentním (nesouhlasným) stanoviskem soudce Balíka, který lituje toho, že soud tentokrát opustil doktrínu minimalizace zásahu a lidově řečeno mluví do něčeho, co by mu nemělo příslušet, a to tím spíše, že tentokráte hrozily hospodářské škody mnohokráte vyšší než ve dříve posuzovaném případě.
Na závěr mi dovolte ještě vyzdvihnout některé poznatky z disentního stanoviska soudce Muchy, který vlastnímu plénu radí, aby úvahy, že se něco dalo či nedalo stihnout do konce roku nebo do února, nechal na vládě ČR, protože je to právě ona, která má za hospodaření České republiky hlavní zodpovědnost, a proto ji měl nechat, “aby šla svou zvolenou cestou v situaci, kdy opozici nebylo odňato její právo na zaujetí stanoviska, podání návrhu a hlasování.”
 

 

[ zpět ]