[ zpět ]

Nikdy více prohibice!

27.9.2012

 Klasická ekonomická nauka nás učí, že vzácnost statků ovlivňuje jeho cenu. Proto se zlato, bez kterého můžeme žít, prodává za vysokou cenu, ale voda, bez které nepřežijeme ani týden, je prakticky zadarmo.

 

Podobné je to s drogou. Kdyby bylo konopí legální, rostlo by jako kopr na zahradě a obchodem s ním by se nikdo neuživil ani nezabýval. V momentě, kdy ho zakážete, začne jeho cena stoupat do závratných výšin. Působí jednak efekt „zakázaného ovoce“, kdy chtějí okusit i ti, které by to jinak nenapadlo, a jednak působí efekt rizikového příplatku za nezákonné jednání pro distributory, kteří jsou ochotni přestupovat zákon jen v případě, že se jedná o dobrý byznys s vysokými zisky. Stejně tak alkohol, který je zatížen vysokou daní, je lákadlem pro nelegální výrobce. Kdyby na jedné láhvi šlo vydělat pár korun, tak by se nikdo nenamáhal riskovat kriminál. V momentě, kdy daňové zatížení ceny výrobku je vyšší než jeho hodnota, pak to přímo nutí hledat cesty k nelegální výrobě a distribuci. Vždyť kde jinde v ekonomice lze mít padesát až osmdesát procent výdělku, než je tomu právě u alkoholu, pohonných hmot, cigaret a drog? Právě prohibice měla pro USA ve dvacátých letech katastrofální následky. Nejen že začali pít alkohol i lidé, které jinak nelákal (efekt zakázaného ovoce), ale zákaz alkoholu dal vzniknout mnoha gangům, které si na pašování a distribuci alkoholu založily svou živnost. Po zrušení prohibice přešly na drogy.

Další důležitý aspekt vysokých cen, respektive vysokého zdanění, je reálný nižší výběr daní. I tento ekonomický princip, vycházející z Lafferovy křivky, má svou neotřesitelnou logiku. Každý z nás je člověk ekonomicky myslící, to znamená, že za své peníze chce co největší užitek pro sebe a své peníze chce vydělat za co nejméně úsilí. V praxi vidíme, že každé zvýšení cen znamená odliv nakupujících za hranice (státní či zákonné). Čerpací stanice v zahraničním příhraničí si mnou ruce, neboť jen málokdy se stává, že zákazník urazí desítky a stovky kilometrů, aby vám udělal kšeft. Vysoké zdanění nafty má dopad i na chování řidičů v nákladní dopravě. Česko je tranzitní zemí a projíždí přes nás statisíce vozidel, které odebírají celá jezera pohonných hmot. V našem zájmu by mělo být, aby tankovali u nás. Odpovědní by měli vzít do ruky kalkulačku spočítat si jedno tankování kamionu, což se pohybuje od 800 do 1200 litrů násobně daň. To je částka, o kterou přicházíme, natankuje-li dotyčný mimo ČR. Zde neplatí úměra, kdy základem je odebrané množství v minulém fiskálním roce krát zvýšená daňová sazba. Pro jednoduchost si na příkladu řekněme, že se loni kdesi natankovalo tisíc litrů nafty. Cena za litr je 15,- Kč a daň (spotřební, DPH a z příjmů) činí 20,- Kč, tedy dohromady 35,- Kč. Ministerstvo financí získává 20.000,- Kč na daních. Zdvihneme-li sazbu z 20,- na 25,- Kč, očekávají finance, že vyberou 25.000,- Kč ze stejné tisícovky litrů. Jenomže cena za litr stoupla na 40,- Kč a dopravcům se vyplatí natankovat kdekoliv, kde je cena nižší. Tím dojde k tomu, že se za novou cenu prodá například jen 60% původního množství (a to jsem hodně velký optimista). Za 600 litrů, kdy daň stoupla z 20,- na 25,- Kč za litr, se vybere pouze 15.000,- Kč. Tím je propad proti plánu 10.000,- a oproti původní sazbě o 5.000,- Kč. V našem hypotetickém případě stát při vyšší sazbě daní získává nižší reálný výběr, protože poklesla spotřeba dané komodity.

Podobně jako u ceny PHM (pohonných hmot) je to právě u cigaret a alkoholu. Opět si vezměme kalkulačku a spočítejme si zisk z tisíce litrů kořalky, která se s daní prodává za nějakých 250,- Kč. Tady se navíc s výrobními náklady dostaneme ještě hluboko pod cenu ve srovnání třeba s benzínem. Ovšem nejen v těchto vysoko zdaněných komoditách dochází ke změně chování nás, zákazníků, spotřebitelů. Stačí si vzpomenout na reakci při zdražení vajec. Pokud se zákazník dostane do situace, že žije z měsíce na měsíc, aniž by byl schopen ušetřit korunu (nikoli proto, že by byl špatný hospodář, ale proto, že mu prostě příjem stačí jen na přežití), pak není schopen reagovat na zvýšení daně, potažmo ceny výrobku jinak, než omezením spotřeby. Hledá levnější náhradu nebo si prostě zboží musí odepřít. Tím se snižuje odběr určitého zboží a jeho výrobce musí vyrábět méně, protože nemá odbyt. Důsledkem je, že musí snížit počet zaměstnanců a posílí skupinu nezaměstnaných. A to je opět skupina, která si z dávek mnoho zboží dopřát nemůže a snižuje svou spotřebu oproti době, kdy byl zaměstnán. Nedojíždí do práce a nespotřebovává benzín či veřejnou dopravu. Nejí v restauracích a snižuje jim tržby, nekupuje zbytné výrobky a méně utrácí. To v důsledku vede opět k dalšímu poklesu a tak můžeme pokračovat dokola. Samozřejmě jde ruku v ruce s poklesem prodeje i k nižšímu výběru daní, zejména DPH z neprodaných výrobků. Tyto věci jsou notoricky známé a nejlepší cestou je co nejnižší daňové zatížení zboží, čímž roste jeho prodej a v důsledku znamená i slušný výběr daní.

Především však by měl stát významně snížit náklady na svůj provoz. Jde o to srovnat komfort, který poskytuje svým občanům a částku, kterou to občany stojí. Stále bychom měli mít na paměti, že stát zajišťuje službu svým občanům a existuje zde nepsaný smluvní vztah, kdy občan za své peníze z daní objednává služby (bezpečnost, vzdělání, školství atd.) a stát je zajišťuje. Realita je ovšem zcela jiná. V dnešní době existuje řada naprosto zbytečných úřadů, které občanům v ničem nepomáhají zlepšit život, ale přesto je nucen je platit. Vývoj došel do stádia, že stát vypumpuje z občanů tolik, kolik mu legálně projde a pak si ve své osvícenosti sám určí, za co se ty peníze utratí. To je zcela špatně! Například Česká energetická agentura (rozpočet 105 milionů) Design Centrum (32 milionů), Státní úřad inspekce práce (225 milionů), Státní rostlinolékařská správa (278 milionů) a další desítky podobných zbytečných úřadů slouží občanovi nebo především úředníkům, kteří pobírají plat za servis, který nikdo nepotřebuje? Kolik institucí v naší malé zemičce skutečně máme a kolik jich k životu potřebujeme? Ani se neptám, jak efektivní jejich činnost v praxi je.

Jinou, byť související kapitolou, je oblast sociální. Tedy oblast patřící k nejvyšším částkám státního rozpočtu na výdajové straně a je to také oblast, kde by se dalo hodně ušetřit. Ne na těch, kteří žijí z ruky do úst, ale na těch, kteří nemravně dávky zneužívají. Například nesmyslně hrazené nájmy za sociálně slabé, které násobně převyšují ceny obvyklé a podobně.

Skončím optimisticky. Ve srovnání s ostatními státy v Evropě si naše republika nestojí špatně, naše ekonomika funguje a občané se nemají zle. Nicméně je potřeba se soustředit na problémy, které jsem popsal s vědomím, že nic nejde mávnutím proutku. Je zapotřebí odvést hodně práce a je nutná velká dávka zdravého rozumu při řešení současných problémů. Začal bych tím, že by se platy ministrů, poslanců a úředníků odvíjely od průměrné mzdy občanů, aby naši představitelé byli přímo závislí na tom, jak se daří řadovým občanům.

 

Jaroslav Zeman, ODS, kandidát na senátora za Jablonecko

[ zpět ]