[ zpět ]

Ondřej Ryčl: Čeká nás redefinice demokracie

14.3.2014

 Utrhneme-li mouše křidélka, ohluchne. Podstata tohoto vtipu, který se vyprávěl o sovětských vědcích a výsledcích jejich výzkumu sluchu mouchy formou tleskání nad ní, zcela vystihuje dnešní většinový trend ve společnosti. Trend, který nadřazuje přání a pocity nad rozum, vyznačuje se popřením logiky a snaží se ignorovat přírodní zákony. Odtržení od reality současné společnosti je větší a větší – moudře se tvářící lidé zasvěceně diskutují nad takovými nesmysly, jako je zásobování vyspělé průmyslové společnosti energií ze slunce a větru, argumentujíce tím, že problém není v těch větrnících a solárních elektrárnách, že se musí vyřešit jen ta přenosová síť a skladování elektřiny. Tak tak, perpetuum mobile by fungovalo, jen ta pitomá voda ne a ne téct do kopce. Stejné je to se stále se zvětšující vírou v různé nesmyslné ideologie a samozvané mesiáše. Všeho do času – však ona si nás příroda srovná. Vždycky, když něčí zmýlená pýcha přerostla meze, tak přišel pád, a pěkně to bouchlo. Ale vezměme to popořadě.

Posledních dvacet čtyři let bylo pro naši společnost šťastným obdobím. Ale ovšemže ano, bylo. Žili jsme v době, kdy vládla parlamentní demokracie a svoboda. Svoboda slova, politická svoboda a v míře dlouho nevídané i svoboda ekonomická. A ovšemže zrovna ekonomicky jsme se, samozřejmě společnost jako celek, měli dobře, absolutně určitě nejlépe v historii naší země. A i relativně – ve srovnání se zbytkem světa – to byl jeden z nejšťastnějších historických úseků naší země. A co je také podstatné – každý rok jsme se měli lépe než ten minulý. Pro generaci dvacátníků a vlastně už i třicátníků je nepředstavitelné, že by se měli příští rok mít hůře než letos. Nejen ve smyslu materiálního blahobytu, ale i ve smyslu duchovním, například ztrátou čí zmenšením občanských práv formou omezení politických a třeba i náboženských svobod. Panuje přesvědčení, a to nejen mezi mladšími ročníky, ale i mezi zapomětlivějšími staršími ročníky, že mají nárok na to se mít stále lépe. Chyba, velká chyba.

Velmi snadno se totiž může stát a dokonce se i s velkou pravděpodobností stane, že se co nevidět hůř mít budeme. Zřejmým hlavním důvodem je to, že lidé zapomínají, kde ležely příčiny těch šťastných let – bylo to právě v tom, že jsme tu měli parlamentní demokracii a vládla tu svoboda. Protože parlamentní demokracie je, v kombinaci se svobodou, optimální metoda řízení lidské společnosti, tedy nejlepší reálně možná. Tuto hlubokou pravdu lze také popsat jinými slovy, a to sice, že je to nejméně špatná metoda ze všech reálně dostupných. Tato trochu převrácená formulace optima je vcelku dost důležitá – vyplývá z ní několik dosti zásadních důsledků: první je, že parlamentní demokracie je velmi nedokonalá, má řadu vestavěných chyb a tedy je velmi snadno a dokonce v dílčích bodech i oprávněně kritizovatelná. Dále také platí, že lidé dokážou vymyslet i lepší metody řízení lidské společnosti, ale bohužel jen takové, které reálně nefungují, protože nemohou, případně fungují pouze po omezenou dobu na omezeném prostoru. Důkazy tohoto tvrzení jsou vcelku snadno proveditelné prostředky formální logiky, nicméně nejjednodušším důkazem je lidská historie a skutečnost, že všechny pokusy o lepší společenský řád jiný než parlamentní demokracie či její rané formy skončily větší či menší katastrofou. A právě lidé v naší zemi starší pětatřiceti let by si to mohli a měli pamatovat – byli aktivními účastníky jednoho takového dost nepovedeného experimentu.

Ale lidem není dána dlouhá společenská paměť, lidé ve smyslu společnosti se dokáží optimálně rozhodovat jen krátkodobě. (To není pomluva, to je konstatování: marketingoví pracovníci obchodních řetězců s touto pravdou dnes a denně pracují – dobře vědí, že krátkodobá sleva je více než dlouhodobé kvalitní služby.) Pro současnou politickou situaci to znamená, že si společnost ve své většině více všímá krátkodobých a dílčích problémů parlamentní demokracie spojené s nesnesitelnou lehkostí svobody, jako je třeba korupce či nespravedlivá – a to ještě pouze zdánlivě nespravedlivá – sociální nerovnost. A neuvědomuje si, že v případě ztráty takové parlamentní demokracie přijde, a to na dlouhou dobu nevratně, o ekonomický a duchovní blahobyt, o svobody. Krom těchto poněkud abstraktních hodnot se v ní velmi rychle se zhorší kvalita života včetně kvality potravin, dopravy, vzdělání, kultury, péče o zdraví a všeho dalšího.

Současní voliči ve své většině, ať už ti mladí, co si společenskou regresi neumí představit, nebo ti starší, co si nechtějí pamatovat nepříjemné věci, žádají stále více. Chtějí, aby jim společnost zajistila osobní štěstí, myslí si, že mají nárok na blahobyt a na jistoty, domnívají se, že je možné zaručit svět bez nebezpečí. Ani jedno z toho není možné, odporuje to fyzikálním zákonům – a ty mají a vždycky budou mít navrch. Krom toho, jen někteří voliči jsou ochotni pro společnost něco udělat, třeba cílevědomě pracovat nebo mít děti a ty vychovávat k cílevědomé práci. Ale, bohužel, ani těmto nelze absolutně zaručit osobní štěstí, blahobyt nebo bezpečí. Nejde to, a nikdy to nepůjde.

Ve světle této reality je velmi bolestivé sledovat jednotlivé minely beznadějně mylných a zejména nemravných společenských projektů naší doby. Například seriózně brané veřejné debaty o zavedení zaručeného příjmu pro každého, občanské renty. Tedy nárok na ekonomický komfort a jistoty spojené jen s tím, že člověk je, a ne s tím, co dělá. Nebo stále dokola se opakující názor, že je možné vymyslet takový systém financování zdravotnictví, který zaručí péči zdarma, na nejvyšší úrovni a pro všechny. (Kdo při přemýšlení o tomto paradoxu narazil na pojem nekonečno, je na správné stopě, nejde to.) Anebo že je možné stále více a více dlužit a nic to neznamená, nic se nestane. Ovšemže se stane, pěkně to bouchne – čím později a s větším dluhem, tím ta rána bude větší.

A vždycky člověka překvapí kreativita lidské mysli, investovaná do uchopení moci a ničení. Tyhle dvě věci jdou jedna s druhou. Lidské duši je dáno, že moc nadřazuje nad bohatství. A parlamentní demokracie není v tomto smyslu příliš atraktivní – předpokládá dobrovolný odchod od moci v případě porážky ve volbách. Což je v přímém rozporu s plány lidí, kteří chtějí vládnout pořád. Ti používají parlamentní demokracii jen jako prostředek k uchopení moci, pak ji odvrhnou. To udělal Hitler v Německu raných třicátých let 20. století poté, co vyhrál demokratické volby, mimo jiné i za použití argumentu, že parlament je žvanírna a že je potřeba makat, ne žvanit. To je také to, co udělali komunisté u nás v roce 1948, když o dva roky dříve vyhráli v parlamentních volbách – ti slibovali, opět mimo jiné, boj proti zlodějně a keťasům a proti nespravedlivé nerovnosti mezi lidmi. Demise demokratických ministrů v únoru 48 měla směřovat k volbám, kde by komunisté prohráli. K těm už ale nedošlo. Hitler i komunisté, kteří se k moci dostali v demokratických volbách, už od moci dobrovolně neodešli. Chovali se pak ke státu a ke společnosti, jako by to byl jejich majetek, jejich firma.

Asi nás něco podobného čeká. Nejsilnějším politikem v zemi je člověk, který tvrdí, že chce stát řídit jako firmu. On ji chce samozřejmě řídit jako svoji firmu, jako svůj majetek. A samozřejmě že tak, aby přinášela prospěch jemu. Prospěch ve formě státu uloupenému bohatství a moci. Voliči mu uvěřili a ještě zřejmě věřit budou – myslí si, že bude ten stát řídit v jejich prospěch vládou silné ruky. Není jediný důvod, proč by to dělal. Tihle lidé chápou cestu k moci jako jednosměrnou. Nebude snadné mu v té cestě k moci zabránit. V jeho stopách jde totiž celá smečka hyen, chystající se také skočit parlamentní demokracii po krku – máme tu komunistické staromarxisty, různé varianty novomarxistů, tedy ty všechny gender, eko, NGO a další, kterým opravdu a žádnou svobodu a demokracii nejde, právě naopak. A k tomu tu máme pro doplnění bizarní skupinku lunatických populistů, formálně příznivců přímé demokracie.

Tihle všichni se dostali k moci, protože voličům slibovali sice z principu nesplnitelné věci, ale které jejich voliči chtěli slyšet. Jsou to ti voliči, kteří chtějí stále více, myslí si, že na to mají nárok a nenapadne je, že může být i hůře. A to vcelku snadno a rychle.

Společnost, která si neuvědomuje základy své úspěšnosti a popírá je, která upírá svou energii k beznadějným projektům nároků stále více jistot a požitků bez ochoty pro to něco obětovat, je odsouzena k redefinování svých základních pravidel fungování. Takové redefinice historie už mnohokrát viděla, jen to vždycky docela dost bouchlo. Čím později a s čím větším mravním dluhem, tím ta rána byla větší. Zrovna jako tuhle v Sodomě a Gomoře, tam to ten Příroda pěkně porovnal…

Autor: Ondřej Ryčl, podnikatel,spoluzakladatel serveru pravybreh.cz.

[ zpět ]