[ zpět ]

Paroubkovo klubko zmijí

9.6.2009

22. listopad 1989. Letím na demonstraci na Václavák. Náměstí je nabité lidmi, hlava na hlavě. Stojím před hotelem ve střední části náměstí a ačkoliv jsem v tělocviku byla vždycky nanejvýš třetí od začátku řady, nevidím skoro nic. Za zády mám rantl hotelové terasy, neproniknutelně obsazený lidmi. Otáčím se, vznáším prosebný pohled a už se z davu – o to emotivněji, že zcela beze slov – vysunou tři podané ruce. Neproniknutelný dav se maličko rozestoupí, ruce mě vytáhnou nahoru. Tisknu se s úplně cizími lidmi a poslouchám projev z balkónu Melantrichu. (Je to dvacet let, ale jak to teď píšu, i po těch dvaceti letech mě ta vzpomínka dojímá.)

Pro mě je to nejemotivnější okamžik celého Sametu. Soudržnost lidí, společný cíl, zájem, laskavost, úsměvy, milé pohledy. Revoluce, která začala u studentů, přeskočila k divadelníkům a intelektuálům a posléze byla jejich společnými výjezdy roznesena do celé země, i do toho nejposlednějšího JZD, jehož traktoristé a dojičky se o ní z novin, rádia, televize nemohli dozvědět, protože oficiální propaganda dlouhé dny předstírala, že se v Praze nic neděje. Revoluce, která od studentů a intelektuálů přirozeně přeskočila na dělníky (kde především ti z ČKD sehráli velkou revoluční úlohu – několik tisíc jich dorazilo v mohutném průvodu na Václavák, každý z nás stokrát viděl památné záběry, kdy na nádvoří své továrny vypískali mocného Miroslava Štěpána – který s nimi, mimochodem, jednal stejně nadutě a z pozice síly, jako dnes se svými ne-příznivci jedná Jiří Paroubek).

Doba těsně porevoluční za sebou ještě nesla závan té ABSOLUTNÍ soudržnosti národa, ochoty, úsměvů. Byli jsme rádi, že jsme se zbavili bolševika a byli jsme ochotni pro svoji budoucnost něco udělat, byť i za cenu dočasného strádání. Když Václav Klaus jako ministr financí vyhlásil éru utahování opasků, všichni jsme vcucli břicha a čekali na pokyn, o kolik to má být dírek („Lidi, Klaus je mrtvej! Chtěl ukázat lidem na ministerstvu, jak si budeme utahovat opasky a šáh` na kravatu.“)

Revoluční nadšení a radost ze svobody nejsou „na věčné časy a nikdy jinak“. Nutně muselo přijít vystřízlivění. Lidé si zvykli na svobodu slova, svobodu cestování a mnozí se rozlétli na křídlech svých schopností a pracovitosti. Mladí to nezažili a my ostatní už jsme většinou zapomněli, že se „sháněly“ banány, minerálky pro kojence i menstruační vložky. O tak samozřejmých komoditách už dnes nikdo nepřemýšlí. Bohužel mnozí zapomněli i na to, že nebylo možné (natožpak samozřejmé) cestovat, posílat děti na studia do zahraničí (s pomocí stipendií samozřejmě i „chudé“děti), nebát se říkat, co si myslím. Je to všechno tak samozřejmé...

Mnozí lidé byli samozřejmě zklamáni. Pamatujete, jak východní Němci tančili na náměstích, když jim po sjednocení Německa banky vyměňovaly bezcenné platidlo NDR za skutečné marky? A pamatujete, jak pak mnozí „Osis“ vystřízlivěli, protože poznali, že úspěch a blahobyt nejsou zadarmo, jak se cítili být cizinci ve své vlastní zemi a jak je dodnes přirozenější, že si bývalý „západní“ Němec přivede nevěstu ze zemí původní NSR a ne NDR? Podobný jev nastal u nás. Ze snu o blahobytu bylo mnoho lidí probuzeno do krutého poznání, že jejich schopnosti, pracovitost, manuální zručnost nebo vzdělání na blahobyt nedosáhnou. Třídní rozdíly se prohlubovaly, byla vytvořena půda pro závist a nepřejícnost. Všichni bohatí jsou podezřelí – pokud rovnou nekradou, tyjí z potu našich mozolů a sami se povalujou v bílých košilích po dozorčích radách. Přišla teorie stejných žaludků a „když chcípla koza mně, ať chcípne taky sousedovi“. Přišla doba pro nenávistné zlobné demagogy typu Jiřího Paroubka.

Jiří Paroubek ze svého starého světa hospod na Praze 1 zřejmě nedokáže přenést své myšlení do demokracie. Své působení v nejvyšší politice začal velmi tvrdým zásahem na CzechTeku 2005 a všechny jeho kroky jsou z pozice síly. Ukřičet, uhádat, umlčet. Sám přiznává, že hraje na závist lidí a skutečně se mu podařilo polarizovat českou společnost nevídaným způsobem. Štědrou sociální politikou nahnal desetitisíce lidí do zdánlivého pohodlí podpory v nezaměstnanosti, vytvořil v nich falešný pocit závislosti na státu a snažil se zabezpečit si tím jejich volební hlasy pro další období. Zároveň proti sobě postavil chudší a bohatší, mladé a staré, „poctivé pracanty a nemakačenky v bílých košilích“. Závist, nenávist, zloba.

Mládež se mu za CzechTek pomstila vajíčkovými přestřelkami, na jejichž začátku byl nevinný hod syna okresního funkcionáře ČSSD (později přispěchali Paroubkovi příznivci s tím, že syn je pod silným vlivem své matky, s otcem se již čtyři roky nestýká a otec na něj dokonce nemá ani telefon – napadá mě: co to je za zvláštní rodinu, kdy otec po založení nové rodiny zcela ztratí zájem o syna a čtyři roky s ním ani nepromluví?). Pak bylo plato vajec položené na pódium, které Paroubek vztekle rozkopal do lidí, čímž dal najevo, jak moc ho to štve – bylo by opravdu s podivem, kdyby se mládež takové možnosti k pomstě nechytila...

Jiří Paroubek tvrdošíjně trval na svém, že za vajíčkovými hody stojí ODS. K hysterii se přidala jeho žena, která tvrdila, že na Smíchově chtěli nějací mladíci zlynčovat jejich psa a že viděla naháněče v modrých tričkách, kteří fanatizovali házející dav (se stejnou logikou by za chvilku začali chodit tajní policejní agenti v uniformě, aby byli lépe k rozpoznání, paní Paroubková).

Přišel však horší kalibr: Jiří Paroubek řekl, že na jejich dalších mítinku má být zraněn člověk. Doslova řekl: „Mirek Topolánek a Ivan Langer se určitě nevzdávají. Jsme přesvědčeni, že minimálně ve zvažované rovině je příprava možné provokace, jejímž výsledkem bude zraněný mladý člověk v průběhu mítinku ČSSD.“ Minimálně ve zvažované rovině, chytrá obezlička... Tím však začalo jít do tuhého, protože nahrát zranění příznivce ČSSD je velmi snadné a hysterie z toho jdoucí by mohla být opravdu značná. ODS proti tomuto výroku ostře protestovala, rána však přišla z druhé strany. Na mítinku ČSSD v Brně zmlátili rozzuření příznivci ČSSD studenta Jiřího Sejbala, který k tomuto incidentu řekl: „ČSSD v mých očích nemůže klesnout hlouběji, než klesla příchodem Jiřího Paroubka do vedení. Překvapila mě ale ta síla toho davu. Ti lidé byli opravdu nepříčetní, cítil jsem z nich obrovskou zlobu.“

Zloba, nenávist, sociální skupiny štvané jedna proti druhé. To je politika nenávistného vidění světa Jiřího Paroubka. O to hůř, že mu vůbec nejde o ty lidi, jde mu jen o to, vzbudit v nich dojem, že jen Paroubek jim zaručí základní JISTOTY, že bez něj je krutí boháči skopnou z paluby společné lodi.

Kníže Svatopluk vyzval své syny, aby po jeho smrti drželi pospolu a dokazoval jim to na známém příkladu tří prutů (spojeny v celek byly nezničitelné, jeden každý sám mohl být zlomen). Synové se jeho radou neřídili a Velkomoravská říše byla zcela rozvrácena. My všichni jsme teď Svatoplukovými pruty. I ten nejvyšší manažer potřebuje i toho nejposlednějšího popeláře. I ten nejchudší potřebuje toho nejbohatšího, protože čím víc bohatých, tím větší naděje, že tomu chudšímu dají práci. Každý důchodce potřebuje každého studenta, protože čím víc vzdělaných, tím větší platy a tím větší odvody do průběžně financovaného důchodového systému.

Potřebujeme jít spolu, nikoliv proti sobě. Spolu, vedle sebe, rameno vedle ramene - co na tom, že ne všichni stejnou rychlostí? Nikdy se nebudeme mít všichni stejně, ale vždycky na tom budeme všichni lépe, když mezi námi bude co nejméně závisti, nepřejícnosti, zloby.

Když mezi námi bude co nejméně paroubkovství, které ze střetu sociálních skupin doluje voličské hlasy, bez ohledu na to, že tím ze Svatoplukových prutů odsekává štěpinku po
 

Jana Kolářová

[ zpět ]