[ zpět ]

Petr Nečas: Co obyvatelé této země nepotřebují, je politická nestabilita a změna reformního kurzu

21.3.2012

Předseda vlády Petr Nečas dnes vystoupil před poslanci na mimořádné schůzi před hlasováním o nedůvěře vládě.

Vážená paní předsedkyně, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové,

když jsme se na tomto místě při podobné příležitosti hlasování o nedůvěře vládě sešli v dubnu loňského roku, nezpochybňoval jsem, že se jedná o legitimní nástroj, který má opozice k dispozici. Na druhé straně jsem vyslovil přesvědčení, že by tento nástroj neměl být nadužíván s tím, že uvidíme v budoucnosti, nakolik se z toho stane seriál a nakolik se z toho stane skutečně vážně míněný politický krok.

Dnes tento seriál pokračuje. Ani dnes se mi přitom nezdá, že by tento politický krok mínila opozice vážně. Spíše jde o její snahu se zviditelnit a zvýšit společenské napětí. Tím dostávají různé občanské protesty jiný náboj a slouží jen sociální demokracii a komunistům jako prostředek pro prosazování jejich úzce partikulárních zájmů.

Když opozice vyvolala hlasování o nedůvěře vládě před jedenácti měsíci, byla politická situace, a to přiznávám, dramatičtější a nestabilnější než dnes. Přesto tehdy koalice prokázala soudržnost, což se ukázalo jako nesmírně důležité pro další vývoj.

Od té doby se mnohé změnilo. Koalice, přestože její spolupráce není idylická – a ostatně žádná koaliční spolupráce nebyla idylická ani nikdy předtím – dokázala najít vnitřní sílu a energii a prosadila celou řadu důležitých kroků, na které scházela síla v minulosti. Daří se nám prosazovat programové prohlášení vlády, které je dnes naplněno z téměř již 50 %. Základní části většiny reforem jsou schváleny. Byly zahájeny už v roce 2007 a dnes je dokončujeme. I díky tomu umožňují relativně bezbolestné proplouvání naší země složitým ekonomickým obdobím v porovnání s některými jinými evropskými státy.

Ano, přiznávám, že na koaliční vládnutí není někdy hezký pohled a někdy zbytečně pokoušíme trpělivost svých voličů. Jako bychom občas nebrali na vědomí, že voliči rozdali karty tak, že od poloviny devadesátých let tady poprvé vládne výrazná vládní většina po dlouhém období menšinových, křehkých a nestabilních vlád. Tady máme každý z nás svůj díl odpovědnosti a ani já se ho jako předseda vlády nezříkám.

Na druhou stranu jsem přesvědčený, že právě proto, že máme silný mandát, nakonec zvítězí profesionalita a především odpovědnost a přes všechny problémy dokážeme najít společnou řeč. Před rokem a půl jsme schválili první variantu rozpočtu. Od té doby jsme korigovali nebo schválili tři reformní úsporné rozpočty, znamenající mimo jiné i výrazné zvýšení výdajů státního rozpočtu. Dnes v této rozpočtové trajektorii pokračujeme i za tu cenu, že neprovádíme zrovna populární kroky a že nám veřejnost za mnohé z nich netleská. Nejsou však projevem nějaké asociálnosti, ale snahy o eliminaci budoucích mnohem větších potenciálních problémů v případě, kdybychom neudělali nic, zkrátka kdyby se dnes neprováděly reformy, kdybychom dnes nespořili, za několik let by ty kroky musely být podstatně dramatičtější a také tvrdší.

Samozřejmě že nejdříve musíme hledat úspory na vládní úrovni, tedy na provozních a mzdových výdajích státu. Na slučování státních agend a rušení nadbytečných úřadů, na levnějších veřejných zakázkách. Musíme také narovnat čerpání z evropských fondů, přestože se potýkáme s mimořádně neefektivním, komplikovaným a v minulosti špatně nastaveným systémem operačních programů.

Další prostředky samozřejmě ušetříme tím, že budeme důsledně implementovat do života novou verzi zákona o veřejných zakázkách, např. plošným uplatňováním elektronických aukcí, kde se jednoznačně ukázalo v celé řadě úřadů a v celé řadě resortů, že to skutečně vede k úsporám nejenom o procenta, ale v některých případech až o desítky procent.

Všechny evropské země, Českou republiku nevyjímaje, jsou přitom nuceny přijímat nepopulární změny na straně výdajů i na straně příjmů, a to musím říci bez ohledu na to, zda v nich vládnou levicové nebo pravicové vlády. A mimochodem, ta opatření se od sebe příliš neliší. V této chvíli se nemusíme obávat dramatických propadů ekonomiky jako v roce 2009, což je relativně příznivá zpráva, nicméně je zde riziko dlouhodobější stagnace nebo dokonce ekonomického poklesu.

Na druhou stranu si ale nemůžeme namlouvat, že existují jednoduché recepty, jak dosahovat trvalého hospodářského růstu, přestože vláda pod mým vedením hodlá uplatňovat i prorůstovou agendu.

Skončilo období žití nad poměry. Celá Evropa procitá ze snu o ničím neohrozitelné prosperitě do tvrdé reality. V řadě zemí dochází ke snižování sociálních dávek, důchodů a platů ve veřejné sféře. Mění se důchodové systémy, prodlužuje se věk odchodu do důchodu. V řadě těchto zemí veřejnost protestuje, ale tamní vlády bez ohledu na to, zda-li jsou pravicové nebo levicové nemají na vybranou.

My máme mimochodem osmou nejnižší nezaměstnanost mladých lidí do 25 let v celé Evropské unii. Naše nezaměstnanost je šestá nejnižší, náš veřejný dluh je sedmý nejnižší, náš rating je devátý nejlepší v rámci Evropské unie podle Standard and Poor´s. A také máme devátý nejnižší deficit veřejných financí v loňském roce.

Z relevantních zahraničních institucí, které nemají na politickém zápase v České republice žádný zájem, dostáváme potvrzení, že jdeme správnou cestou. V srpnu loňského roku došlo ke zvýšení ratingu České republiky agenturou Standard and Poor´s o 2 ratingové stupně. To v době, kdy od roku 2010 došlo v Evropě k 70 snížením ratingu a pouze ve 12 případech ke zvýšení ratingu. A pouze v případě České republiky a Estonska o 2 ratingové stupně.

Generální tajemník OECD Angel Gurría při své nedávné návštěvě upozornil: „Všichni si toho všímají. Trhy jdou dolů a vaše hodnocení nahoru. I tyto vlivy se přenášejí a je třeba je brát v úvahu,“ uvedl.

V současné době je Česká republika pro finanční trhy důvěryhodnou zemí, což potvrzuje i nedávná zpráva agentury Moody´s, která pozitivně hodnotí záměr rozpočtových úspor v nejbližších letech. Bagatelizovat tyto signály nelze a mohou se změnit ze dne na den.

V těchto souvislostech opozice hraje nebezpečnou hru s důvěryhodností naší země. Právě důvěryhodnost nebo kredibilita je dnes důležitější než kdy jindy. Nesmíme dělat úhybné manévry. Tady se ukazuje, kdo myslí slova o rozpočtově zodpovědné politice vážně. Sociální demokracie verbálně podporuje Smlouvu o fiskální odpovědnosti na evropské úrovni, která vyžaduje směřování k vyrovnaným rozpočtům. Svým voličům přitom zatajuje, že s přísnými fiskálními pravidly na evropské úrovni je její domácí program absolutně neslučitelný.

Na domácí půdě ovšem reformy torpéduje, obstruuje a vyvolává kvůli nim hlasování o nedůvěře vládě či neustále žaluje Ústavnímu soudu. Hraje si s ohněm jako malé dítě, které sedí na sudu s prachem a škrtá sirkami. Neznalost opozici neomlouvá, cena za tento hazard s deseti milióny našich spoluobčanů je příliš vysoká.

Co opravdu tato země nepotřebuje, co nepotřebují její obyvatelé, je politická nestabilita a změna reformního kurzu. Balancujeme jako provazochodci nad propastí a opozice chce v této chvíli přeseknout provaz. A vůbec si přitom nepřipouští, že na tom provaze chodí s námi a že tam s námi chodí deset a půl milionu obyvatel v této země. Naší opozici je to jedno. Stačí málo a finanční trhy změní svůj pohled na naši ekonomiku. To by se projevilo prodražením dluhové služby, ztrátou dosud relativně vysokého kreditu České republiky v zahraničí a zvýšením tempa zadlužování, především prostřednictvím dluhové služby.

Sklouznout do dramatické, řekněme to diplomaticky jižní reality, tedy do reality státu, který v podstatě řízeně zbankrotoval pod dozorem mezinárodních institucí, je snazší, než si mnozí uvědomují nebo si chtějí připustit.

Česká republika dnes patří mezi země s nejnižšími úroky desetiletých dluhopisů. Portugalsko je má téměř čtyřikrát dražší, Maďarsko a Irsko 2,5krát, Polsko a Španělsko je mají dražší o 50 %. Jsme zhruba na úrovní Belgie a Francie.
■· Maďarsko: 8,6
■· Irsko: 8,2
■· Polsko: 5,5
■· Španělsko: 5,2
■· Slovensko: 5,0
■· Itálie: 4,9
■· Česká republika: 3,7
■· Belgie: 3,3
■· Francie: 3,0

Místo aby sociální demokracie v praxi prokázala svoje evropanství a podporovala v praxi principy v Evropě dnes vyžadované dluhové brzdy, stává se naopak společně s komunisty ve skutečnosti brzdou reforem a brzdou zadlužování. To my si nemůžeme dovolit a nesmíme strkat hlavu do písku před problémy, se kterými se potýká celá vyspělá Evropa – ať už jsou tam u moci vlády pravicové nebo levicové.

Sociální demokracie zná na současné problémy jeden jednoduchý recept. Masivně zvyšovat daně, zvyšovat sociální výdaje a zastavit reformy. Tento smrtící koktejl si naše země nemůže dovolit. Nemůžeme podvázat výkon podniků a neúměrně zvyšovat nezaměstnanost. Znovu připomínám, máme ji šestou nejnižší v rámci celé Evropské unie. V době sociální demokracie jsme byli až na patnáctém místě. To ukazuje, kdo to s nezaměstnaností umí a kdo ne.

V tomto kontextu bych se ještě vyjádřil k tomu, že opozice spolu s odbory viní vládu z takzvaných „asociálních“ reforem. Opakovaně uvedu několik skutečností, vyvracejících podobné mýty.

Rodiny s dětmi u nás platí podle OECD, čili nikoliv podle nějaké domácí instituce, nejnižší daně z příjmů v Evropské unii. Daňová reforma s daňovými bonusy a slevami byla mimořádně výhodná především pro nízkopříjmové rodiny s dětmi. Jejich příjmy byly po odpočtu všech daňových slev zatíženy nízkou až nulovou daní. Bezmála čtvrtina rodin s dětmi dosáhla na tzv. daňový bonus, takže jim byly vyplaceny různě vysoké částky z titulu daňového zvýhodnění na děti. Tyto domácnosti tak v řadě případů měly vyšší čistý příjem, než byl příjem hrubý.

Česká republika je jedinou zemí Evropské unie, kde rodina s dvěma dětmi a jedním zaměstnaným členem a druhým například na rodičovské v průměru v souhrnu se stejně vydělávajícím jednotlivcem od státu více získává, než do něj vkládá. Peněžní dávky jsou v tomto případě vyšší, například v podobě bonusů a daňových slev, než daň z příjmů zaměstnanců a příspěvku na sociální zabezpečení. Náš systém prorodinné politiky patří při zohlednění délky pobírání mateřské a rodičovské i výše těchto dávek v poměru k průměrné mzdě mezi vůbec nejvstřícnější v Evropě, ať se to někomu líbí, nebo ne.

Průměrná reálná výše důchodu byla v loňském roce nejvyšší od pádu komunismu a dosahovala 114 % výše roku 1989. V roce 2010 byla reálná výše důchodů o více než 12 % vyšší než v roce 2005. Jak jsem již řekl, nezaměstnanost je šestá nejnižší v Evropské unii. Jistě tato fakta nejsou žádný důvod k jásotu a k nějakému zbytečnému sebevědomí, ale také ne k defétismu, který šíří oponenti vlády.

Závěrem bych se ještě strašně rád zmínil o takzvaném protikorupčním étosu sociální demokracie, který tady zmiňoval i s odkazem na různé odposlechy pan předseda Sobotka. Myslím si, že ve svých vlastních řadách, a připomenu případy jejich pardubické organizace, nebudu připomínat onen vybraný slovník pana poslance Váni, který na těchto odposleších slyšíme... Můžu uvést příkazy jejich jihočeské organizace a blízkého spolupracovníka hejtmana Zimoly, který činí nátlak ve prospěch konkrétních projektů na ředitele regionálního úřadu.

Mohu tady připomenout roztomilé odposlechy z Prahy 9, kde je hned více než desítka sociálních demokratů obviněných z korupce. Když je tady taková bohatá debata, oblíbená debata o obálkách, chci připomenou bývalého předsedu Poslanecké sněmovny Miloslava Vlčka. Pravda, ten peníze nenosil v obálkách, ale v umaštěném sáčku, mám na mysli papírovém sáčku. Dnes je to kandidát sociální demokracie, pokud se nepletu, do Senátu. Takže chce-li někoho moralizovat sociální demokracie, chce-li někoho mistrovat, nechť si, prosím, v prvé řadě zamete před svým vlastním prahem.

Děkuji Vám za pozornost.

RNDr. Petr Nečas
předseda strany
předseda vlády
 

[ zpět ]