[ zpět ]

Prchlivý básník Petr Nečas

17.2.2011

Mejdanový typ zrovna není, spíš by se zřejmě někde zašil s historickou bichlí. Silvestra by nejraději přetrpěl v posteli. Může takový člověk překvapit? Může – třeba tím, že během nervózního jednání stihne sepsat báseň skoro jako Mácha.

 

Pane premiére, vy máte pověst úředního pečlivky.

Myslím, že tu administrativu, která k pozici premiéra patří, zvládám.

 

Věřím. Já jen, že být za slušňáka a mít jedničky a dvojky je fajn, ale biologicky je to nastavené tak, že vše obvykle berou ti samci, kteří mají nejhlubší hlas, nejvíc křičí, vypijí nejvíc piv a podobně; a pak si odvádějí ty nejžádanější ženy...

To mě nikdy netrápilo. V soutěži ve vypitých pivech jsem nikdy neexceloval a ani nebudu, mimo jiné i proto, že třetí pivo už cítím v hlavě a po čtvrtém usínám. A navíc si myslím, že existují i holky jiného typu, nejen ty, které si vybírají rozervance z hospody.

 

Nikdy jste netoužil mít hřmotné charizma, jaké mají třeba Miloš Zeman, Mirek Topolánek...?

Víte, moje osobní zkušenost z politiky je, že extravagancí, okázalou hlučností či bouřlivou žoviálností mnohdy lidé ve skutečnosti zakrývají svou vnitřní nejistotu a že je to jen clona. Nebudu ze sebe dělat něco jiného, než jsem. A jestliže bych měl sám sebe charakterizovat, třeba nějakým příslovím, řeknu: I tichá voda břehy mele.

 

A umíte zakřičet?

No to si pište!

 

Kdo to tady na úřadě odnese nejčastěji?

Většinou ten, kdo je přímo u toho, když se naštvu. S žertem o sobě ale říkám, že jsem dobře se ovládající cholerik. Svým založením jsem velmi prchlivý člověk, ale jak jsem za ta léta poznal, je to nevýhoda.

 

V čem?

Jste snáze zranitelný, protože prchlivý člověk udělá při hnutí mysli více chyb. Docela dost jsem se zaměřil na to, abych svoji prchlivost dokázal ovládat, ale moji blízcí by vám potvrdili, že ve chvíli, kdy sundám uniformu veřejného činitele, se to mé sebeovládání oslabí.

 

Kdesi jste prozradil, že rád sledujete satirický seriál Jistě, pane ministře.

Je skutečností, že jsem ho zachytil, když se u nás objevil poprvé, a to už je hodně let zpátky.

 

Tak to jste byl jeden z jeho mála diváků.

Protože ho vysílali ve velmi okrajových časech. Mimochodem, knižní podoba psaná ve formě fiktivních pamětí bývalého osobního tajemníka ministra Jima Hackera je ještě geniálnější. Máloco mě tak pobaví, mimo jiné i proto, že člověk má trošku vhled insidera. S nadsázkou říkávám, že je to omylem považováno za komediální sitkom, ale ve skutečnosti je to hraný realistický dokument.

 

Objevil jste si tam nějaký citát, který lze v praktické politice použít?

Ona to není učebnice politiky. To s tím dokumentem berte jen jako bonmot. Ale zároveň dodávám, že kdo chce obstát v politice, musí si přečíst Vladaře odMachiavelliho a Jistě, pane ministře.

 

Mohl byste sám do tohoto seriálu přispět vlastním novým dílem?

Nevím, jak vypadá reálný systém státní správy ve Velké Británii, ale řekl bych, že u nás to taková sranda není. Nicméně kdyby se objevili potenciální čeští tvůrci něčeho podobného, tak bychom určitě něco našli.

 

Máte i vy svého sira Huphreyho? Toho tajemníka, který je mistrem manipulace a kterého je třeba se bát?

(Premiér se rozesměje.) Já nejsem Jim Hacker, takže se mnou by se manipulovalo podstatně hůře. Když se ještě vrátím k té knížce, hned v jejím úvodu píšou fiktivní editoři, že musíme rozlišovat několik postojů: Zaprvé: Jim Hacker popisuje to, co se děje. Zadruhé: Jim Hacker popisuje to, co si myslí, že se děje. Zatřetí: Jim Hacker popisuje to, co si přeje, aby se dělo... To graduje asi do osmi tezí a právě do téhle pozice bych se nechtěl dostat. Ovšem to, že ve státní správě jsou Huphreyové, vám potvrdí každý, kdo se někdy pohyboval na vládní úrovni.

 

KDY ZABERE ŘÍKANKA

 

Za dob, kdy tady na vašem místě sedával Václav Klaus, vznikl mezi ochrankou a sekretářkami rituál – když ráno přiváželi premiéra, ochranka za zády ukazovala buď palec nahoru, nebo dolů podle jeho nálady. Co myslíte, mají nějaké rituály vaši podřízení?

Moji spolupracovníci jsou ráno mému duševnímu rozpoložení vystaveni bez varování, protože já ochranku nemám, takže nemá kdo zjistit, jakou mám náladu. To je pro ně oproti mým předchůdcům trošku nevýhoda.

 

A jak to tedy s tou náladou obvykle máte?

Myslím, že to málokdy někdo schytá. Já jsem ve své podstatě velmi laskavý člověk. (Natočí hlavu k tiskovému mluvčímu Janu Osúchovi.) Viďte, Honzo? (Mluvčí, aniž změní výraz ve tváři, loajálně přitaká: "Jistě, pane premiére!")

 

Bývalo taky zvykem, že vláda premiéra Klause společně trávila v zájmu utužování kolektivu volné dny – třeba Silvestry – na horách.

Zaprvé: je to pravda. Zadruhé: pokud vím, docela rychle je to přešlo. Zatřetí: já na takové utužování kolektivu příliš nevěřím. My jsme se nepřišli do té vlády kamarádit. Jsme politicky sestavený tým a není žádné pravidlo, že si máme navzájem padat do náruče. Na druhé straně mám maximální snahu o slušnost, ale mám jinou představu, než že si budu práci tahat ještě na Silvestra s lidmi, se kterými chodím do práce. (Krátce se zamyslí.) I když je pravda, že o Silvestru by mi to vlastně asi vadilo nejmíň, protože to je svátek, který v podstatě neuznávám.

 

Proč?

Kvůli tomu povinnému veselí, které má vypuknout na uměle stanovené datum. Šel bych zpravidla docela brzo spát, kdybych nevěděl, že mě o půlnoci vzbudí ten randál.

 

Už chápu, že máte blízko k anglické konzervativní politice. A jak tedy jinak vylepšujete situaci, když je ve vládě kyselejší PH?

Někdy pomůže docela obyčejná přestávka a kuloárový rozhovor...

 

To jako že si někoho vytáhnete na slovíčko na chodbu?

Například. To docela zabírá. Někdy zabere humorná říkanka...

 

Humorná říkanka?

Měli jsme třeba poměrně bouřlivé jednání o Lesích České republiky, které jsme dokonce museli přerušit, protože bylo poměrně konfliktní, a třeba já jsem během toho jednání, abych odlehčil atmosféru, posílal následující básničku, kterou jsem během toho jednání stvořil. (Premiér vstane, přejde ke stolu pro svůj telefon, chvíli v něm pátrá a začne předčítat.)

Máchův strašný lesů pán,
maluje nám lesní plán,
kmeny poraz při pni,

– protože ta zásadní debata se vedla o tom, zda se má prodávat dřevo takzvaně při pni čili nastojato –

sekeru však zatni
do rozpočtu lesů,
peníze už nesu,
dostane je trhan,
sláva – les je prodán!

 

To musela být zatraceně dlouhá schůze, když jste měl tolik času na takovou lyriku.

Anebo někdo mluvil hloupě.

 

UŽ NIC NESLIBUJU

 

Zkusme si teď představit, že takhle jednáte celé hodiny a do toho přijde SMS od vaší paní, že doma prasklo topení. Co udělá premiér?

To se stává. Třeba že se rozbije auto. Ještě horší to bylo v dobách, kdy já byl v Praze a rodina ještě bydlela v Rožnově. Co můžete dělat? Jenom bezmocně skřípete zuby. Během jednání mám vyzvánění vypnuté, a když nesledujete telefon, tu esemesku si vyzvednete s hodinovým zpožděním, a když se pak ozvete, často se dovíte: Bezva, že ses ozval, ale ten problém je už vyřešen. Někdy je ta prodleva při jednání i několikahodinová, za tu dobu se vám klidně nashromáždí třeba třicet esemesek, z toho pětadvacet od novinářů, kteří se pak velmi často mračí, že nereaguju. To ale není zlý úmysl.

 

Čím jste vaši paní naposledy potěšil? A neříkejte, že tím, že jste přišel domů včas.

To jsem opravdu nepřišel, ani nepamatuju, byť jsem si jako jedno z novoročních předsevzetí dal, že nebudu v práci déle než dvanáct hodin denně. Což samozřejmě opět padlo...

 

Nejvíc toho, kdo na vás doma čeká, rozčiluje, když slíbíte, že přijdete v šest, a přitom přijdete v osm.

Já už raději neslibuju.

 

Tak jak to tedy děláte?

Musíte ustavičně chodit pozdě, až nakonec druhé straně nezbude než to akceptovat.

 

Nebo když máte podle plánu přijít domů v devět, můžete říct, že přijdete v jedenáct, a ono to tak akorát vyjde.

Jo takhle, jako příjemné překvapení.

 

No, nebo nepříjemné. Ale od toho pojďme raději dál. Vaše paní je tak trochu za paní Columbovou. Moc často se na veřejnosti neobjevuje.

Nevidíme k tomu důvod, ani já osobně. Moji blízcí včetně mé rodiny mají právo na soukromí, oni přece "nemůžou" za to, že vykonávám exponovanou politickou funkci a jsem veřejnou tváří. I tak za to platí určitou cenu, včetně mých dětí.

 

A jak konkrétně to vaše paní obhajuje?

Například tím, že manžel Angely Merkelové také veřejně nevystupuje a má svůj privátní a odborný život vysokoškolského profesora kvantové chemie. Myslím, že nemáte povinnost rodinu vystrkovat na pódium. Něco jiného samozřejmě nastane ve chvíli, kdy ji začnete používat jako politický a volební instrument, když se vaše žena začne objevovat na plakátech...

 

Rozumím.

Tím současně sdělujete médiím, že děláte ze své rodiny veřejnou záležitost, takže se pak nemůžete divit, že vám do toho začnou strkat nos. Já se toho vždy snažil vyvarovat, přestože 99 procent poradců na politický marketing mi vždycky říkalo, že to naopak dělat mám.

 

Já si ta doporučení poradců jako novinář představit umím, ale všichni naši čtenáři možná ne.

Říkají: "Petře, bylo by dobré udělat deset rozhovorů: ty a tvoje paní, ty a tvoji synové..." Když se podíváte na některé mé předchůdce, tak to přesně podle toho mustru jelo. Musím říct, že jakkoliv mám kritický názor na kvalitu českých médií, v tomto ohledu si vážím té němé dohody, že já nebudu prodávat své děti a novináři je nechají na pokoji.

 

Politici používají svérázný slovník, tak bych se chtěl zeptat, zda hledáte napříč rodinným spektrem podporu, když se vybírá dárek k narozeninám nejstaršímu subjektu v rodině.

Ne, ne, ne. Musím říci, že mezi svými blízkými přáteli a rodinou se snažím používání politických prostředků a politiku vůbec minimalizovat.

 

Neujedete s tímhle slovníkem někdy v kuchyni?

Nějaká floskule tohohle typu vám ujede, ale reakce je zpravidla velmi bryskní – ti blízcí, kteří vás znají, okamžitě propuknou v hurónský smích a začnou to ironizovat, takže si to potom opravdu hlídáte.

 

SVÉ DĚTI JSEM OKRADL

 

Pane premiére, co jste naposledy udělal pro rodinu?

Že jsem s ní strávil čas mezi vánočními svátky a Novým rokem a že jsem po většinu té doby nereagoval na novináře.

 

Loni na podzim jsme za vámi poslali malou reportérku, aby s vámi udělala rozhovor...

Vzpomínám si, říkal jsem tehdy, že byla hodně podobná mé dceři Marušce.

 

A vy jste jí říkal, že máte v plánu vyrazit s dcerkou na film Kuky se vrací. Stihl jste to?

Stihl, byli jsme na něm. Je to úžasný film, myslím, že jeden z nejlepších českých filmů posledních let. A dokonce ho už máme na dévédéčku a občas se na něj díváme.

 

Asi znáte politiky, kteří si kvůli schůzování ani nevšimnou, že jejich děti vyrostly. Co vy?

Částečně se to bezesporu stalo. Já jsem vstoupil do politiky, když klukům bylo pět a dva roky, dnes už jsou dospělí. Děvčata přišla v průběhu mé politické dráhy, takže jestli si něco vyčítám – a nejhůř nesu ty náklady za pozice, ve kterých jsem byl a kde jsem se vždycky snažil neproplout, ale opravdu si to odpracovat – je to čas, o který jsem okradl své děti.

 

Ať si pořád nevymýšlím otázky já. O čem rád mluvíte jen tak?

To je dobrá taktika.

 

Možná se opravdu rád bavíte o rozpočtu, daních...

To asi ne. Ve volném čase se raději bavím o knížkách. Nebo o historii.

 

A já myslel, že vy jste ten fyzik.

Jsem, ale vždycky mě velmi zajímala historie. Když jsem byl na gymnáziu, rozhodoval jsem se mezi fyzikou a historií. Zvítězila fyzika, mimo jiné i proto, že jsem maturoval v roce 1983 a jedním z důvodů toho rozhodnutí bylo, že Maxwellova rovnice zůstane Maxwellovou rovnicí, ať si na to bolševik říká, co chce.

 

A jaké období vás nejvíc zajímá?

Raný středověk, z hlediska rozvoje politiky je pak fascinující stavovský stát, tedy 16. století českých dějin. Až později mě chytly klasické dějiny, to znamená počátky řeckých městských států a Řím. Člověk přitom zjišťuje, že politika je v mnoha ohledech pořád stejná.

 

Tak dnes už snad tolik nehrozí, že by vás chtěl někdo otrávit.

(Premiér se rozesměje.) Myslíte?

(Autor: Jan Malinda)

 

 

V PĚTI ČÍSLECH

46 Před tolika lety se narodil v Uherském Hradišti, narozeniny slaví 19. listopadu.
19 Tolik sezon již přežil v politice, vždy v barvách ODS.
8 Osmým měsícem řídí vládu jako premiér.
1988 V tomto roce získal titul RNDr. za práci z oblasti plazmové fyziky.
4 S manželkou Radkou má dva syny – Ondřeje a Tomáše, a dvě dcery – Terezu a Marii.

 

ŘÍKÁ SE O NĚM…

... že s ním není kdovíjaká legrace
Tak třeskutě "vtipný" jako jeho předchůdce Topolánek, který naší fotografce Thao říkal "kung pao", rozhodně není. Chválabohu. Není ani "historkář" – váhám, je-li to návykem z politiky raději neříct nic než něco kontroverzního, nebo že si prostě historky nedokáže vybavit. Když však výjimečně pronese větu, jež okolí spontánně rozesměje, jako by mu zajiskřilo v očích – hele, to se mi povedlo!

 

[ zpět ]