[ zpět ]

Pro králíky sociální jistoty

17.6.2011

Ačkoliv to málo kdo čekal, ještě dvacet let po Listopadu stále probíhá diskuze o tom, zda dříve bylo či nebylo lépe. Pro ty z nás, kteří s vděčnou úlevou podporovali pohyb ve společnosti, který spustili studenti, nezřídka potomci komunistických papalášů, je taková debata nepochopitelná. Ráčil-li nám pán Bůh zdravý rozum i paměť zachovati, pak nemáme pochybnosti o nutnosti tehdejších změn a nostalgii mnohých nechápeme, pokládajíce je za blázny.
Jenomže pohled zpět není jednoznačný. Alespoň pro některé. Samozřejmě lze vzpomínat na veselý život v restauracích 4. či 5. cenové skupiny, které od ranních hodin praskaly ve švech a pivo teklo proudem. Také mnoho spolků fungovalo. Pod hlavičkou SSM, rybářů, zahrádkářů či SVAZARMu se chodilo na brigády, kde o zlatavý mok nouze nebyla a soudruzi i buřtíka na ohýnek přihodili. Pivo stálo 1,70 Kčs a „Startovačky“ 4 kačky. Kdo se neprotivil, přežíval. Každý měl práci a životní jistoty: náhodně kvalitní zdravotní péči zdarma (zadarmo není nic, ale když nejsou vidět konkrétní bankovky, tak je iluze pro nepřemýšlivé dokonalá), zdarma školství (platí totéž, co pro zdravotnictví), které připomínalo spíš politické školení kádrových rezerv než výchova sebevědomého jedince.
V některých rodinách visel v rohu obrázek tatíčka Masaryka a rodiče tajemně sdělovali svým potomkům, že existuje svobodný svět, který nebezpečně klokotá za širokou bariérou ostnatých drátů („Tati, proč jsou ti lidé za plotem?“ „Za plotem nejsou oni, synku, ale my.“). V jiných rodinách se o politice nemluvilo. Prostě se ignorovala a život se bral takový, jaký byl.
Někdo poslouchal o desáté hodině večerní rušený Hlas Ameriky a někdo seděl na schůzi ZV KSČ a vyprávěl si vtipy o komunistech (třeba ten: „Proč jsi nebyl na poslední schůzi?!“ „Kdybych věděl, že je poslední, tak jsem přišel s celou rodinou!“).
Obecně všichni tušili, že za hranicemi na západ žije prosperující společnost, ale představu měli jako ti ustrašení lidé v Platónově jeskyni, sledujíce jen mihotavý odraz reality. Také dnes, kdy jsme okusili nebezpečné ostří svobody, se nám po klidu potemnělé jeskyně občas zasteskne.
Na otázku, zda měl socialisticko – budovatelský životní styl něco do sebe, lze odpovědět jen tak, že jak pro koho. Můžeme si představit, že jsme jako hlodavci. Někteří z nás se cítí jako králíci. Chtějí mít svůj kotec, svou pravidelnou dávku jídla a pití. Nevadí, že žijí za pletivem v kleci. Důležité pro ně je, že jim klec poskytuje bezpečí a chovatel se o ně stará s laskavou péčí, dokud nedostane hlad a nedá jim jednu za uši.
A pak tady máme skupinu zajíců, kteří nespoutaně běhají s větrem o závod, žijí uprostřed přírody a jedí jen to, co si najdou. Jejich život je pestrý, plný vůní a krásy, ale také nebezpečný, jako každý svobodný život. Zajíc nikdy neví, zda skončí v mordě loveckého psa nebo ho skolí broky z pušky. Ale do té doby je život krásný, jak ho popisuje ve svém slavném románu z dánských polí a luk Fleuron Svend pod názvem Zajíc Šedivák.
Když to shrnu, tak ti z nás, kteří mají srdce králičí, budou stále tesknit po klidném a nenáročném živoření v dobách předlistopadových. „Zajíci“ však berou současnost se všemi výhodami svobodného světa i s riziky, které tento nutně přináší.
Mé podobenství jistě v mnohém pokulhává. Zvířata si nevybírají kým budou, ale my ano. Můžeme se vzdělávat a chápat svět v souvislostech nebo můžeme být odboráři. Můžeme detekovat kde nás ostří svobody může pořezat. Vědět, že je vždy něco za něco. Když přidáme svobody, ubereme bezpečí (příkladné je dilema letištních kontrol – důkladná kontrola omezuje osobní svobodu, ale eliminuje riziko teroristického útoku). V dobách minulých jsme žili v uzavřené ekonomice, takže jsme jedli naše zemědělské produkty, naše potravinářské výrobky a vše bylo určeno normou. Tím bylo jisté, že v salámu je maso a v rajčatech vitamíny. Daní za svobodu a otevřenou ekonomiku je dovoz a výroba podivností, vydávaných za uzeninu bez přítomnosti masa a chemicky vyhnané načervenalé tenisáky, které nám řetězce prodávají jako rajčata. Také máme svobodnou volbu v zaměstnání. Můžeme, ale nemusíme pracovat. Už to není jako dříve, když odpůrci práce chodili od jednoho podniku k druhému pro razítka, hledali práci a modlili se, aby jí nenašli. Bohužel také žijeme v riziku ztráty zaměstnání a musíme počítat s tím, že už naše zkušenosti nebudou potřeba a budeme se na stará kolena učit něco nového, v horším případě, že o nás už nikdo nebude stát. Také můžeme zkusit podnikat a nést mnohonásobně vyšší riziko. Potom budeme vytvářet místa a hledat mladé, výkonné a perspektivní zaměstnance.
Když slyším komunistické poslance mluvit o tom, jak to dobře myslí s lidmi a pro lidi, a když si poslechnu soudružku, která plamenně hájí pohraničníky, střílející na každého, kdo chce utéci za svobodou, pak tuším, co pro nás soudruzi chystají: nové kotce, vodu, seno a právo být nejdůležitějším účastníkem nedělního oběda.

Vladimír Kordač

[ zpět ]