[ zpět ]

Referendum za odpovědnost politiků

24.3.2009

Opoziční smlouva byla vyvolána, mimo jiné, potřebou integrace politické reprezentace za účelem vytváření stabilních většin v Poslanecké sněmovně. Velkou chybou polistopadového vývoje byla prakticky nulová diskuze nad vhodností politického uspořádání u nás a tato iniciativa mohla zanedbání napravit. Sice jsme se vydali na cestu demokracie, ale jen na akademické půdě se diskutovalo, jaká že forma naší demokracie by to měla být. Aktuální otázkou se zabývala a zabývá dodnes řada odborníků a posuzuje, jaký typ demokracie se lépe ve světě osvědčil a jaká ústavní uspořádání (většinový volební systém nebo poměrné zastoupení, parlamentní nebo presidentský režim, atd.) nebo obecněji, jaký model demokracie (např. většinový nebo konsensuální, konkordantní nebo konkurenční) je vhodnější pro státy, které přecházejí k demokracii. Problém je, že tato diskuze neprobíhá v laické veřejnosti. Obecně jenom nadáváme na nepřehlednou propletenost politiků a politiky. Díky poměrnému systému produkuje náš zákonodárný sbor upachtěné a v praxi nefunkční paskvily, plody to nutných kompromisů. Jsme neustále svědky toho, že žádná strana není schopna dodržet svůj volební program, protože jej musí redukovat podle názorů koaličního partnera. Jsme „otrávení“ z toho, že ať volíme kohokoliv, jsou u rozhodování stále titíž lidé a vždy nakonec vládnou koaliční spojenci. Je potřeba učinit změnu. Však také platí, že největším nepřítelem je vždy koaliční partner.
Problém nastolení většinového volebního systému nespočívá v tom, že by takový systém byl méně demokratický, jak se nám snaží jeho odpůrci podsunout. Ten zásadní problém spočívá v neprosaditelnosti takového návrhu a to z jednoduché příčiny: vždycky se tomu budou bránit tzv. malé strany, především KDU-ČSL, Zelení a mediálně i další relevantní strany, které doufají v budoucí překonání hranice pro vstup do Poslanecké sněmovny. Ani ODS a ani ČSSD si nemohou dovolit samostatně prosazovat tento model, protože obě strany potřebují tohoto koaličního partnera, jinak nesestaví vládu. Poslední a jediný vážný pokus změny volebního zákona v době „oposmlouvy“ ztroskotal na odporu Václava Havla, zapřisáhlého odpůrce stranického systému a rozhodnutí Ústavního soudu, který vypustil ze zákona některé pasáže a nechal tak vzniknout nespravedlivému deformovanému systému. Původní pokus o ochranu malých stran způsobil jejich konečné poškození ve volbách.
Dnes je opět na stole úvaha o nastavení spravedlivějšího volebního systému. Výsledkem by měl být takový řád, který umožní sestavení silných vlád s jasným názorovým vyhraněním. Pokud by byl umožněn vznik koalic již před volbami, s jasným programem, či jednobarevná vláda, zajistilo by to zároveň větší odpovědnost vládnoucích politiků. Populismus je jednoduchou zbraní pro ty, kteří vědí, že neponesou odpovědnost. Vždycky totiž bude koaliční partner, na kterého bude možné (někdy i poprávu) svést neúspěch, zadlužení atd. Proto je dnes laciné volat k zodpovědnosti ODS za nedodržení smlouvy s občany, kterou nabídl Topolánek v předvečer voleb 2006. V trojkoaliční vládě totiž neplatí smlouva s občany, ale dosažený kompromis. Nenastane-li změna, budeme dále útrpně přihlížet, jak strana se šesti mandáty obsazuje tři ministerstva a má více funkcí než členů.
K dosažení rozumného stavu a všeobecné diskuzi by vedlo vypsání referenda o tom, jak se má v Česku vládnout. Rozhodně je to daleko důležitější než zavádějící diskuze o přímé volbě prezidenta. O té se s různou intenzitou hovoří velice dlouho, ale hlavní je otázka, co se vlastně od této změny dá očekávat. Chceme snad větší posílení role prezidenta? Pokud ano, tak v jaké míře? Je toto právě taková změna, která by nějak zásadně ovlivnila nadstranickost prezidenta? Vzhledem k finanční náročnosti volební kampaně může zvítězit pouze kandidát se silným zázemím. Znamená to, že bude za kandidátem stát vždy nějaká strana nebo finanční skupina. Zaručí nám to něco? Nezávislost, prestiž nebo garanci výrazné osobnosti? Podobně legitimní otázky můžeme klást ve vztahu k volbě silného vítěze voleb. Je proporční systém zárukou kvalitnějšího politického života? A zaručuje snad zastoupení všech názorových skupin obyvatelstva prostřednictvím volených zástupců nárok na výhody nebo jistotu, že jejich názory budou v praxi uplatněny? K zamyšlení nad tématem doporučuji článek našeho významného politologa Miroslava Nováka: Proč je konkurenční model demokracie pro českou republiku vhodný?, Prof. Dr. Miroslav Novák, FSV UK, září 2000.
Je potřeba, aby bez emocí a předsudků zazněly jasně a výrazně všechny argumenty pro i proti. Referendu by měla předcházet informační kampaň, která nechá argumenty zaznít a umožní kvalifikované rozhodnutí. Ačkoliv nejsem přítelem referend, považuji je v tomto případě za stejně opodstatněné, jako tomu bylo v případě našeho vstupu do EU. Jsem přesvědčen, a nejsem v tomto názoru osamocen, že systém produkující akceschopné vlády by vedl ke zkvalitnění politiky, politické kultury a politiků v krátkodobém časovém horizontu.
 

Jiří Bečvář

[ zpět ]