[ zpět ]

Restituce – bombasticky podané novinářské bláboly

9.2.2012

Již od roku 1991 vedu dlouhý, často marný „sysifovský“ boj proti závisti, nepřejícnosti a hlouposti kritiků některých aspektů restitučních problémů a transformačních kauz, kteří škodlivě exhibují dokonce i v těch nejserióznějších médiích. Svou hrubou nekompetencí, elementární neznalostí problematiky a výroků soudů ve věci (včetně toho Ústavního) tak velmi výrazně oddalují završení komplikovaných, mnohdy značně vleklých, případů.

S jednou z těch nejhrůznějších „perel“, s jakými jsem se kdy setkal, vyrukoval v Hospodářských novinách ze dne 6. února 2012 pan redaktor Vojtěch Blažek; dokonce bombasticky na titulní stránce! Pan redaktor rozhořčeně soudí, že za pozemky zastavěné rozrůstajícím se Hlavním městem Prahou mají být Pozemkovým fondem vydány (v souladu se zákonem 229/91 Sb.) oprávněným osobám pozemky státu, které lze ocenit v dnešních cenách ve výši kolem 1 miliardy, a že tím vznikne státu značná škoda, protože nárok oprávněných osob byl vyčíslen jen na mizerných 84 milionů korun. A velmi široce se k tomuto „plánovanému zločinu“ rozepsal, dodejme že hloupě a povrchně. Neuvádí totiž, že nezná znění citovaného zákona ve kterém se píše, že oprávnění mají nárok na náhradní pozemky stejné kvality, přiměřené lokality i ceny a tak vlastně zatajuje ohromenému čtenáři tu nejpodstatnější věc.

Zákonodárce totiž při přijímání uvedeného zákona samozřejmě myslel na situaci, že se ceny pozemků zablokované 40 lety neblahé vlády komunistů budou prudce vyvíjet a hledal tedy co nejspravedlivější řešení problému jak vyčíslit výši nároku a adekvátně k tomu cenu náhrady. Tehdejší poslanci dospěli ke správnému závěru spočívajícímu v tom, že všechny nároky oprávněných osob by měly být vypořádány v den nabytí jejich zákonného nároku, tedy v den nabytí účinnosti předmětného zákona (dne 24.6.1991). Poněvadž tuto ideální situaci nebylo samozřejmě možné jakkoliv technicky zajistit, bylo přirozeně schváleno, že výpočet nároku a náhrady musí probíhat podle stejného oceňovacího předpisu platného v tom čase – v tomto případě vyhlášky 316/1991 Sb. Tento spravedlivý princip dosud nebyl zpochybněn žádnou z následujících parlamentních sestav.

Zmatený redaktor (i jeho nadřízení, kteří mu povolili uveřejnění jeho povrchní dílko) respektuje tedy nárok oprávněných vypočtený podle cen platných v roce 1991 ve výši 84 mil Kč, ale náhradou by jim vnutil pozemky oceněné na stejnou částku, avšak podle aktuálního odhadu. Oprávněné osoby by tedy dostaly zpět mnohonásobně méně!

Nevím, zda v tomto konkrétním případě skutečně je či není ve vydání náhradních pozemků nějaký osobní zájem a něčí nehorázný profit. Ke konečnému soudu bych musel mít k dispozici ocenění znalcem pozemků nevydaných a pozemků, které mají sloužit jako náhrada za ně – ovšem podle zákonem stanovené vyhlášky. A to nemám.

Pokud ani tyto informace pana redaktora neuspokojí, tak ať alespoň neplete „koše s baněmi“ a nechá ocenit v současných cenách nejen náhradní pozemky ale i ty, o které oprávněné (či jejich právní předchůdce) komunistický režim připravil. Teprve poté, budou-li ceny nesrovnatelné, ať se rozhořčeně rozepisuje a burcuje lid obecný.

Podotýkám, že by stačilo, kdyby pan Blažek sledoval vesměs úspěšné výsledky soudních sporů oprávněných osob ve věci spravedlivých výší pozemkových náhrad. Pojal by svůj článek v úplně jiné rovině. Jen strach odpovědných funkcionářů Pozemkového fondu, jejich chlebodárců a zejména levicových politiků, vede zainteresované do předlouhých a pro stát velmi drahých soudních pří. Vznikají tak nenapravitelné škody nejen na straně státu ale i na straně oprávněných, kteří nemohou dlouhá léta disponovat se svým majetkem a brát z něj zasloužené užitky.

Stejně málo kvalifikovaná jako výše kritizovaný článek je pro odborníka stať autora označeného šifrou vrm uveřejněná na webu ČT 4 dne 5.2.2012. V ní její původce dokonale smíchal hrušky s třešněmi a ještě přidal banány se švestkami. Z toho ubohého mixu může něco vyčíst jen opravdový znalec a pozorovatel dvacet let trvajících problémů s transformací socialistických zemědělských družstev na subjekty odpovídající skutečným vlastnickým vztahům podle obchodního práva. Autor smísil do jedné zmatené kupy (za prvé) problémy s převzetím vlastní půdy soukromými zemědělci od nepochybně právně lépe „zajištěných zemědělských družstev či jejich právních nástupců“ (problematiku řeší zejména zákon 229/91 Sb.), (za druhé) vypořádání majetkových podílů, které oprávněným vznikly podle zákona 42/1992 Sb., s přihlédnutím k závěrečným paragrafům zákona 229/91 Sb. a (za třetí) vypořádání náhrad za nevydané pozemky podle tohoto zákona.

Zatímco první okruh problémů je spíše okrajový (a má menší finanční konskvence), ten druhý se týká palčivého naturálního či finančního vyrovnání podílů mnoha osob. Troufám si říci, že poškozených může být mnohem více než uvedených 10 000 a částka může být vyšší než uváděných 4-5 mld. Kč. Třetí problémový okruh týkající se nevydaných naturálních náhrad za pozemky je také spojen s několikamiliardovým dluhem státu.

Vraťme se však k pravděpodobnému meritu věci. Zemědělské podniky v čase transformace byly většinou vedeny lidmi, kteří se jen těžce smiřovali s ohrožením své moci nad obrovským majetkem, který jim nepatřil. A tak jsme od jejich klíčové organizace – Agrární komory – zažívali nepřetržitou smršť negativního hodnocení tohoto – pro budoucí zemědělství docela klíčového – problému. Došlo dokonce na blokády silnic i dálnic zemědělskými stroji, nebo vysypanou slámu s hnojem před budovou MZe.

Zemědělská družstva přistoupila k vlastní transformaci různým způsobem. V některých se vypořádali se všemi oprávněnými podle litery příslušných zákonů (to skutečně výjimečně), v některých do transformačního projektu nezahrnula jejich vedení různý majetek (např. zpevněné polní cesty, staré silážní žlaby, odepsaný ale nezlikvidovaný majetek, apod.), přičemž se tedy s oprávněnými vyrovnávali z menší majetkové základny, a ještě jiná družstva si rychle připravila následný útěk s lukrativním majetkem do nově založených akciových společností. Ministerstvo zemědělství tehdy řízené lidovcem Josefem Luxem (ještě docela nedávno funkcionářem jednoho z družstev) svou úlohu v tomto procesu, podle mého názoru, zcela nezvládlo. V budově MZe dokonce sídlila organizace, která s takzvanou II. transformací na akciovky radila. KDU-ČSL (proti vůli svých koaličních partnerů) se ve spojení s ČSSD a KSČM zasadila o posun povinnosti vypořádat majetkové podíly alokované v transformovaných družstvech o sedm let. Tím byly vytvořeny ideální podmínky k tomu, aby před těmi, kdož žádali naturální plnění (budovy, stavby, stroje, služby, osiva, zvířata, apod.), mohl být bonitní majetek „uklizen“, tedy aby byl tento majetek vnesen v rámci podílů jiných osob do nově koncipovaných akciových společností. Ve „zbytkovém družstvu“ pak bylo ponecháno jen to, co zloději nepotřebovali a to, co jen ztěží mohl někdo ze soukromých zemědělců využít pro své podnikání. Varianta plnění finanční formou ze strany „zbytku“ byla bezpředmětná, protože tak velké částky nebylo možné z ponechaného majetku, na kterém se navíc notně přiživovali likvidátoři těchto torz, získat.

Premiér Nečas prostřednictvím svého mluvčího „radí“ těm, kteří na spravedlnost čekají dlouhých dvacet let, aby ve věci zahájili nákladné a předlouhé soudní spory. Mám zkušenost s několika takovými odvážlivci: skutečně se soudí již 18 let. Nejdříve s likvidovaným zemědělským družstvem (to skončilo bez peněz) a poté s nástupnickou akciovou společností. Nejdříve o následnictví, posléze pak o uspokojení nároku. Premiér a ministr zemědělství (navíc jsou z ODS, která tehdy byla motorem restitučních norem a transformačního zákona) by si měli odpovědět na otázku, co udělalo vedení resortu pro tyto osamocené bojovníky s bohatšími giganty. A, zejména, co udělalo pro spravedlnost! Již od devadesátých let byly vynakládány obrovské, desetimilionové prostředky na různé zbytečné „noviny“, brožury či letáky, ale po hříchu ani koruna na právní pomoc těm, kteří se i jejich vinou (tedy zaviněním státní instituce – sedmiletým odkladem vypořádání) dostaly do situace, ve které bezprecedentně přicházejí o majetek. Za vlád ČSSD a ministrování KDU-ČSL nebylo divu, že orgány státu byly ve věci pasivní, ale za současného docela silného středo-pravého(?) vedení je to nepochopitelné a neodpustitelné. Argumentovat napjatým rozpočtem je v tomto případě absolutně zhovadilé, protože tyto prostředky lze do značné míry od nástupců povinných osob získat zpět. Pokud ne, musí to jít na vrub státu, který se na vzniklé škodě notně podílel tím, že neuchránil zákonný nárok (nejde zde o nějakou individuální investici). Je třeba důrazně připomenou slova E. Burka: „Nikdo, ani stát, nemůže jako garanci své poctivosti nabídnout nespravedlnost.“.

Vážený pane premiére Nečasi, vážený pane ministře Bendle, vina státu na tomto neutěšeném stavu je z mého pohledu (poslance ČNR v letech 1990-1992 a vedoucího ÚP PF ČR v letech 1992-1996) evidentní. Velmi se také podivuji tomu, že se těchto lidí aktivněji neujmou renomované právní kanceláře a ze státu ty velké peníze, o které mnoho občanů našeho státu de facto přichází, nevytřískají, včetně tučného palmáre. Jejich nároky jsou, podle mého názoru, méně sporné, než ty z kauzy Diag Human.

Jaroslav Cabal

[ zpět ]