[ zpět ]

Rozhovor s premiérem Petrem Nečasem

23.6.2011

Petr Nečas: Sociální demokraté? Reakcionáři
23.06.2011, Reflex
publikováno: 23.06.2011

 

Odborářská stávka na jedné straně skončila krachem, protože se k ní přidalo řádově méně lidí, než odbory čekaly. Na druhé straně jsme byli svědky určité pasívní podpory ze strany vašeho voličského světa, což je nový jev. Zaregistroval jste to?

Setkal jsem se s tím. Souvisí to s dojmem a obrazem, který tato vládní koalice o sobě vytvořila svými vnitřními spory, personálními střety a špatnou komunikací navenek. Druhou věcí je, že změny, které navrhujeme, se dotýkají sociálních a ekonomických zájmů řady lidí, včetně středopravicového voličstva.

 

Co veřejnost podle vás přijímá hůř?

Spíše jak se koalice chová, než co prakticky dělá. Také bych rozlišoval mezi koalicí a vládou. Uvnitř vlády jsou střety minimalizované a vždycky se dokázala dohodnout bez významnějších osobních střetů. V koalici je to už horší.

 

Věříte v její znovuzrození?

Tvrdou prací lze vždycky dostat stroj zpět do obrátek.

 

Co bude tím bodem B, z něhož vzejde obrat?

Nevěřím v jedno gesto, ale celou řadu kroků, tvořící určitou trajektorii. Houževnatou prací musíme posunovat kousek po kousku další vládní záměry. Zapomněl jsem uvést ještě třetí faktor, proč vláda budí rozpaky. Ve společnosti se po volbách vytvořila vysoká úroveň očekávání. Byl jsem si téměř jistý, že tahle očekávání nemůžeme tak lehce naplnit.

 

Proč?

Například jsme podepisovali koaliční smlouvu se stranou (VV), o níž před volbami nikdo nic nevěděl. Pana Bártu a Johna jsem předtím viděl dvakrát v životě – to je vždycky velké riziko. Další politická strana (TOP 09) byla sice založená na dvou bardech (Kalousek, Schwarzenberg), ale z hlediska fungování není klasickou politickou stranou s ustálenými mechanismy práce. TOP 09 neměla například ani jeden klasický sjezd, kde by spolu soupeřily různé koncepce. Co je skutečně TOP 09, to nikdo přesně neví.

ODS zase pár týdnů před volbami provedla velký manévr, když změnila svého politického lídra a vyměnila většinu vedení. Vidíte, že tady bylo přítomno obrovské množství rizikových faktorů, které se zpětně začínají projevovat.

 

Nedalo se víc politicky uhrát například v koaličním spojení s ČSSD, a to v duchu hesla, že lepší poloreformy než žádné reformy?

To je absolutní iluze. Současná sociální demokracie je reakční stranou. Svojí mentalitou totiž uvízla v evropském socialismu sedmdesátých let 20. století. Současně je vystrašena politickými neúspěchy modernizačních reforem, které prováděl Gerhard Schröder, což je velký paradox.

 

V čem?

Dnešní pozitivní ekonomické výsledky Německa vycházejí z velké části právě ze Schröderových reforem, známých jako Harz I–IV. Vím, o čem mluvím, protože řadou věcí jsem se ještě jako ministr práce a sociálních věcí sám nechal inspirovat. Tohle dědictví však ČSSD ignoruje stejně jako výsledky Tonyho Blaira ve Velké Británii. Oni vidí jen následné volební neúspěchy, což je vede k jejich dnešním reakčním postojům, spočívajícím v návratu do minulosti.

 

Na podzim 2006 však ČSSD určitou pružnost prokázala, když přišla při vyjednávání o vládě s návrhy programu Agenda 2010, který bořil některá jejich tabu témata.

Ale bylo to ještě před tím, než se definitivně vyděsili ze schröderovské přeměny sociální demokracie, která podle nich vedla ke dvojímu volebnímu neúspěchu. Tvrdí, že v Německu se dodnes levicový voličský svět z těchto reforem nevzpamatoval.

 

Myslíte si, že v roce 2006 šlo vytvořit s ČSSD pravolevou limitovanou proreformní koalici?

Ne. Ani na okamžik jsem nevěřil, že Agenda 2010 byl vážně míněný projekt, který by sociální demokracie byla ochotná skutečně realizovat. Dneska by s podobným projektem nepřišli už vůbec.

 

Není to jen reakce na situaci, kdy ve Španělsku, Řecku a Portugalsku dochází k velkým demonstracím, převážně levicového světa, proti úsporným opatřením?

Možné to je. Pravice si v Evropě udržela kompaktnost proto, že v době vypuknutí vládní krize většinou nenesla vládní odpovědnost. Málokdo třeba registruje, že ve třech skandinávských zemích jsou už druhé volební období u moci středopravicové strany. To je něco převratného, protože zde celá desetiletí vládla jen sociální demokracie s podporou malých levicových stran. To staví na hlavu tradiční politická a ekonomická schémata.

 

Je podle vás hlavní důvod, že v Evropě vznikl souvislý pás pravicových vlád od Portugalska přes Francii, Německo až po Švédsko?

Formuloval bych to takto: lidé volí podle svých zájmů a mají pocit, že je lépe vyřeší politické strany, které dávají důraz na rozpočtovou kázeň.

 

Nemůže mít chování současné nesourodé české vlády za důsledek, že přijde k moci staromódní česká levice? Cítíte za tento vývoj odpovědnost?

ČSSD má dnes ohromně zjednodušenou situaci, protože už druhé funkční období nenese politickou odpovědnost. Zároveň nepřichází s ničím pozitivním. Příští volební výsledek bych však nechal budoucnosti. Mimochodem vzpomínáte si, jak před rokem prohlásil významný politik ČSSD, že jejich volební vítězství zazáří nad celou Evropou jako hvězda?

 

Kdo to řekl?

Jiří Paroubek. A vidíte, jak to dopadlo.

 

Nemáte pocit, že jste jako vláda zničili pozitivní významový obsah slova reforma? Jako by dnes úplně ztratilo svůj někdejší étos a zůstalo jen výrazem zvyšování daní, škrtů a uskromňování bez pozitivní nabídky.

To je spojeno jen s první fází vládní politiky, do níž koncentrujeme maximum nepopulárních kroků. Brzy dojde i na reformy s pozitivním obsahem. Až veřejnosti představíme například prorodinné zákony nebo nový občanský zákoník, pochopí, že naše reformy nemají jen škrtací ráz.

 

Takže chcete slovo reforma ještě zachránit?

Určitě.

 

Faktem je, že ničení tohoto slova zahájil už v roce 2002 tehdejší ministr financí Bohuslav Sobotka, když ohlásil velkou reformu veřejných rozpočtů a zbylo z ní jen zvýšení daní, což tehdy označil za "reformu příjmů státního rozpočtu". Od té doby se slovo reforma stalo zástěrkou vytahování peněz z kapes daňových poplatníků.

Připomeňme si, že daň z přidané hodnoty se za pana Sobotky zvýšila o 60 miliard korun. Kam se na to hrabe naše sjednocení sazeb, které zvýší příjmy státu jen o 26 miliard korun. Osobně však stále častěji než reforma používám termín modernizace. Myslím tím kroky, které povedou ke zvýšení konkurenceschopnosti země.

 

Vraťme se ještě k nedávno skončené odborářské stávce. Jak ji hodnotíte?

Evidentně přinesla národohospodářské škody a zvýšila politické napětí. Jejím organizátorům nešlo o zvýšení platů nebo rozšíření sociálních práv, ale čistě o politické požadavky. Způsob, jakým k ní například přistoupili Pražané, byl vysoce odpovědný, takže odborářské vystoupení neskončilo kolapsem. Právě kolaps byl podle mého názoru záměrem stávkujících.

 

A smysl kolapsu? Jeden kolega napsal, že radikalizace požadavků odborářů souvisela s jejich snahou prosadit jako druhý pilíř penzijní reformy zaměstnanecké fondy, aby mohli sedět ve správních a dozorčích radách, kde by měli vliv na přerozdělování miliard korun. Souhlasíte?

Bylo by krásné, kdyby jednání odborářů mělo takto racionální pozadí. Během vyjednávání jsem však cítil, že tomu tak není. Podle mě šlo o politickou stávku, která byla vyjádřením jejich politických postojů. Všimněte si, že v prvé řadě mluvili o požadavcích jako referendum, přímá volba prezidenta atd. Kdyby chtěli zavést zaměstnanecké fondy, bylo by alespoň o čem jednat, ale takhle?

 

Zdál se vám během jednání s odboráři někdo jako větší realista než jiný?

Hlavní dojem z jednání byl, že stávka je do značné míry výrazem zostřeného konkurenčního boje mezi jednotlivými odborářskými svazy, které soutěží o počty členů. Platí při tom úměra: čím méně členů, tím menší plat a naopak.

(autor Bohumil Pečinka)

 

[ zpět ]