Propad podpory ČSSD v Libereckém kraji je kontinuální. V některých městech, především v Liberci, je tento trend ještě výraznější. Liberec ani neodráží výsledky strany v jiných městech a krajích ČR. Vnitřní rozepře, které stranu již několik let provázejí, se už projevují naplno. Impotence pražského vedení v čele s premiérem Bohuslavem Sobotkou, který se v této situaci bojí byť jen „projevit“, je signifikantní a celou krizi spíše umocňuje, než aby jí pomáhalo či ji dokonce uklidňovalo.
Sociální demokraté v Libereckém kraji (a nejen v něm) především doplácejí na personální vyprahlost. Ostatně nejsou sami. V důsledku toho se ve straně „točí“ stále stejná jména, což by nutně nemuselo vadit, kdyby tito lidé k sobě neměli silnou averzi. Ta zesílila po rozštěpení oranžových na ty, kdo podporují bývalého krajského šéfa Roberta Duška, a na ty, kdo se snažili přijít s „novou ČSSD“. Neúspěch v krajských volbách tyto rozpory jen umocnil.
Strana se od politiky směrem k občanům obrátila k řešení vnitřních sporů, a začala prát své špinavé prádlo na veřejnosti. Pokud si někdo myslel, že v takové konstelaci lze uspět v krajských a senátních volbách, byl naivní. A pokud si ČSSD myslí, že v takové nepohodě a konstelaci může uspět v blížících se parlamentních volbách, pak bude asi velmi nepříjemně překvapena. Navíc musí velmi rychle hledat jména, která budou na kandidátní listině v komunálních volbách. Je totiž zřejmé, že ta stávající již cestou nejsou.
Jan Mečl víceméně nepatří ani k jedné ze znepřátelených stran. Ačkoli jej do politiky přivedl Robert Dušek, stejně jako téměř všechny další výrazné tváře ČSSD v kraji, vždy byl do značné míry solitér, který si „jel svou“. Ostatně, to jej vyneslo nyní do čela – nemyšleno ve zlém. Byl tím, kdo nejméně „vadil“. Kdo nebyl výrazně ani na jedné straně pomyslné barikády. Lze ale pochybovat o tom, že by to mohlo vést k zásadnějšímu úspěchu v dalších obdobích. To se nyní ale od Mečla snad ani neočekává. Na něm nyní bude spíše stranu vnitřně stabilizovat a hledat nové tváře.
Vyrovnat se bude muset také s očekávaným a zřejmě jistým a hlasitým odchodem například bývalé liberecké primátorky, která se netají svým znechucením nad fungováním a jednáním místní ČSSD. Martina Rosenbergová chce postavit, trochu utopisticky, vlastní politické hnutí. Poradit si ale Mečl bude muset také se starými „kádry“, jako je kupříkladu Milan Šír, pevně držící libereckou ČSSD a neváhající veřejně obdivovat „personální politiku rumunského diktátora Nicolae Ceaușescu“.
A bude muset hledat nové tváře. Což v dnešní politice, a o to více v případě etablovaných standardních stran, není nic snadného.
Jan Mečl možná ČSSD nepřinese zásadní úspěch ve volbách. Může straně ale poskytnout potřebný prostor k vlastní reformě a hledání nových tváří. Pokud se mu toto podaří, zapíše se do její kroniky výrazně pozitivněji než mnozí jiní sociální demokraté posledních let, pro něž byl podstatnější a důležitější vlastní úspěch. Upřednostnili jej na zájmem stranickým či obecním.
Jan Mečl ale bude muset prolomit také jeden politický stereotyp. A totiž lékaře v politice. Na jedné straně doktoři bývají úspěšní ve volbách, přece jen mohou sázet na své vděčné pacienty. O to méně ale bývají fakticky úspěšní v dalším působení. Nakonec zjistí, že přes svou práci na politiku nemají čas, nebaví je a nepřináší jim uspokojení. Zda se Mečlovi podaří přesvědčit, že je spíše výjimkou, které samozřejmě také existují, než potvrzením pravidla, ukáží další měsíce. V politice ale není úplným nováčkem. A i když se v ní dosud nijak výrazně neprojevoval, schopnosti potřebné k úspěchu rozhodně má.
Ing. Jiří Kittner
