[ zpět ]

V nejlepším se má přestat, říká ředitel SPŠSE

30.6.2016

 V nejlepším se má přestat, říká ředitel SPŠSE

30. června 2016, Liberecký deník - JANA ŠVECOVÁ

Už před dvěma lety prohlásil, že 30. června 2016 končí. A protože, jak tvrdí, slovo dělá muže, je dnes ředitel nejstarší střední průmyslové školy v Čechách, Josef Šorm, ve škole naposledy.

Liberec – Studoval tu věhlasný architekt Adolf Loos, Ferdinand Porsche, ale třeba také bývalí primátoři Liberce Jiří Drda a Jiří Kittner.

Dvanáct let ji řídil absolvent jičínské průmyslovky a tehdy ještě Vysoké školy strojní a textilní v Liberci Josef Šorm. V nejlepším se má přestat, říká a po dvanácti letech předává štafetu svému kolegovi, zkušenému Jaroslavu Semerádovi, mimo jiné jednomu ze zakladatelů vyhlášené Dětské univerzity. Tucet let stačil, usmívá se od ředitelského stolu školy, které vládl pevnou, a zároveň vlídnou rukou.

Po škole jsem jako strojař dostal místo v ČKD Hronov, ale po Liberci, kde jsem studoval, se mi stýskalo a tak jsem se snažil vrátit. To se mi podařilo až po čase, v Preciose. Jenže, jak bych to řekl – bylo to tam jaksi – málo dynamické… a tehdy jsem si řekl, že svým pánem může být člověk v té době, jen když předstoupí před třídu. Tehdy jsem se rozhodl pro školství. Už tehdy jsem pokukoval po průmyslovce, ale bohužel nebylo místo. Nejprve jsem nastoupil do zemědělského učiliště ve Frýdlantu, pak do Plastimatu a až teprve v roce 1988 se uvolnilo místo učitele tady.

Všechno možné. Dokonce mi dali ekonomiku, a když jsem teď nedávno předával vysvědčení s náměstkem primátora Ivanem Langrem, což je mimochodem náš absolvent, řekl o mě s nadsázkou, že jsem k ekonomice v socialismu přistupoval neotřelým způsobem. Učil jsem dva roky, když přišla revoluce a tady se to semlelo hrozným způsobem. Každý na každého něco věděl, dokonce se tu vytvořily dvojí odbory, no hrozný mazec… Pak jmenovali ředitelem mého kolegu Miroslava Fraňka. Zeptal se mě, jestli bych mu nedělal zástupce. Tehdy jsem mu řekl: ano, ale budu si moci říkat vždycky svůj názor, což mi slíbil a tak jsme si plácli.

* Školu jste vedl dvanáct let, Proč jste se rozhodl skončit?

Řekl jsem si, že v nejlepším se má přestat. Dvanáct let je dost a je potřeba předat štafetu. Řekl jsem to už před dvěma lety a mám takové heslo, že když se něco řekne, tak to také platí.

Do důchodu! Ne, vážně. Nevím, kam to posunulo mě, ale jsem rád, že se škola dostala do podvědomí jako dobrá a kvalitní, že je o ní velký zájem a že nemáme problém s dostatkem uchazečů. Právě naopak. Naši studenti mají jeden úspěch za druhým. Nejen u nás, ale i ve světě. Zrovna teď jsem dostal mail z Anglie, kde máme v rámci programu Erasmus 15 studentů a moc si je tam chválí. Jak žáky, tak učitele. Dokonce si tam znovu pozvali na programování jednoho našeho loňského studenta, takže opravdu se nemáme zač stydět. Myslím, že kam jsme se vrhli, tam jsme uspěli.

Naopak jsem rád, že končím, když je škola „v laufu“. Svému nástupci ji předávám dokonce s příslibem peněz na rozšíření učeben a jejich technického vybavení, protože teď už jedeme opravdu na doraz. Využíváme všechny kapacity, včetně sklepů. S rozšířením školy pomocí nástavby na budově laboratoří, tehdy chemickém pavilonu, se mimochodem počítalo už v roce 1938. Ale přišla válka. V šedesátých letech se znovu dělaly plány a propočty...

Ano, i na Kraji se tomu smáli a říkali, že snad teď už nepřijde nic. Takže tu to zanechám připravené a ti, co nastoupí po mně, určitě plní elánu, si s tím dobře poradí. Samozřejmě, že lehké to nebude, pracovat s lidmi je vždycky těžké, ale jak s oblibou říkám, třecí plochy nejsou jen v manželství, ale i ve škole.

Struktura oboru je téměř stejná, protože když něco funguje, tak se to nemá měnit. To je něco, co mi vadí na současné politice, že se pořád do něčeho šťourá… zbytečně mění, pak zase vrací… Oborová struktura je skoro stejná, došlo tam k nějakým drobnostem, ale grunt tady zůstal. To znamená strojařina, elektro, informační technologie a k tomu technické lyceum.

Ty se také nezměnily, z mého pohledu jsou stále stejné. Co se ale výrazně změnilo, je prostředí, které je formuje. Dřív měli studenti tabulky, všechno bylo pevně dané, na všechno bylo víc času. Dnes mají chytré telefony, internet, tablety, pořád jim někdo něco tlačí do hlavy, do toho společenská atmosféra, hodně rodin není úplných, k tomu hrozba drog, takže se často divím, že to ty děti vůbec přežijí. Ale doba už je zkrátka taková a tak jim nakonec nezbývá, než se s tím nějak popasovat. A mě těší, že řada z nich se s tím popasuje velmi dobře. I když často za cenu stresu.

* Někteří vaši kolegové ale tvrdí, že dnešní děti jsou mnohem línější, dokonce hloupější…

Já si to rozhodně nemyslím! Naopak. Ale jsou mezi nimi čím dál větší rozdíly. Dřív jsme se mnoho nelišili, když jsme chodili na průmyslovku, byli jsme na tom se znalostmi všichni dost podobně, a příliš se nelišila ani další možnost růstu. Dnes jsou tu děti, které bodují na prestižních soutěžích a to i v zahraničí, a na druhou stranu děti co sotva prolezou. Ale to bylo i za nás. Dnes to mají složitější v tom, že je mnohem víc nových podnětů, které je hodně rozptylují, ale ty, které si něco najdou a upnou se k tomu, jsou v tom opravdu hodně dobří a hodně napřed.

* Ano, ale na druhou stranu se také říká, že dnešní školství je tak trochu pozadu právě za těmi dobrými studenty, že zkrátka nestíhá…

Víte, když se někdo na něco zaměří a je to jeho koníček, je v tom pochopitelně dál, než kantor, který se nemůže na všechno úzce specializovat. Třeba jsem poznal kluka s obrovským zájmem o biologii. Přinesl krabici, ve které měl snad 80 druhů slunéček a všechna je dokázal pojmenovat i latinsky. No chudák pak takový kantor, bez slunéček… Ale samozřejmě inteligentní děti se znalostí nepovyšují, nedávají rychle získanou informací najevo převahu nad učitelem, který se k takové informaci ještě nedostal. I v tom se pozná inteligence a osobnost studenta. A naopak nové informace, o které se dokáže podělit, obohatí a posunou i nás. Koneckonců je to i ve štítu naší školy, kde stojí latinské: Společnými silami. To je přeci, oč tu jde. A to na dnešních dětech nesmírně oceňuji.

* Váš filmový předchůdce ve slavném předválečném snímku napsal, že „Student má i duši“. Umíte číst ve „študákově“ duši?

No jeje. Zejména u těch studentů, kteří z nějakého důvodu ze školy odejdou. Vždycky si s každým takovým chci popovídat. Pokud o to má zájem. Za prvé je to klíčové pro nás, za druhé nechci, aby odchod cítil jako prohru a aby neztrácel sebevědomí. Často se dostaneme k tomu, že si jen špatně vybral obor. Z valné většiny ale kluci, kteří řeší tyhle problémy, mají – jak já říkám – pošramocené rodinné zázemí. S tím pak hůř hledají cestu v životě i sami v sobě…

Neexistuje žádný paušál, když tu pracuje padesát lidí, je to celá paleta typů. Na to není žádná šablona. Každý je jiný, někdo by se pro školu udělal všechno, jiný to má prostě „jen“ jako zaměstnání, což je nakonec taky v pořádku. Jen snad, že by měli víc držet pohromadě. Ale to přičítám době, protože dnes nemají společného protivníka, který by je houfoval. Každý žije víc individualisticky, ale to není problém jen naší školy. To je asi problém obecně.

Nejdůležitější vlastnost, kterou by měl mít, je důslednost. Když řekne, že bude zítra písemka, tak bude zítra písemka. Když řeknu, odevzdáte to zítra, tak to studenti musí odevzdat zítra. Protože i v tom je příprava na život. Můj tatínek říkal – zpozdíš se jen o pět minut… a ujede ti autobus. Když to učitel takhle dokáže nastavit, získá tím sám dobrý kredit a navíc, jde příkladem. A příklady táhnou. Také by měl mít ke všem rovnostářský přístup, protože na nespravedlnost jsou studenti hodně citliví.

Z mého pohledu se něco naučit dá, ale dobří kantoři to mají od přírody. Umět předat, umět zaujmout, mít vztah k dětem – to musí mít člověk v sobě. Trochu se to sice dá kamuflovat, ale to brzy praskne.

Problém není v lidech, ale ve financích. Pořád se říká, jak se učitelům přidá, ale skutečnost je jiná. A dnešní doba je prostě finančně náročná. Jak se říká – o peníze jde až v první řadě a z toho vyplývá, že lidé, kteří jsou ambiciózní a chtějí peníze, do školství nepůjdou. Tam ty peníze zkrátka nejsou a lidí, kteří by tuhle práci dělali jen pro dobrý pocit, u nás zase tolik není. Co si budeme namlouvat, člověk sice musí cítit ze své práce uspokojení, ale na druhou stranu tam chodí hlavně proto, aby se uživil. A zvlášť u odborných učitelů se ten problém brzy dostaví. U nás to ještě jde, ale třeba na Královéhradecku už musí kraj učitelům na některých odborných školách platy dotovat.

Tak na podzim slavíme výročí školy, 140 let. Bude to 22. října v Domě kultury a vzhledem k tomu, že to mám na starosti a ještě do toho vydávám almanach, myslím, že přinejmenším do té doby nebudu vědět, kde mi hlava stojí. Musím se pochlubit, že už deset let shromažďuji mailové adresy studentů a díky tomu, že je průběžně informuji o dění ve škole – což dnešní technologie snadno umožňují – se mi podařilo nashromáždit 150 maturitních tabel! A další artefakty. Podívejte, třeba tady mi poslal jeden bývalý absolvent celou takovou knihu poskládanou z útržků života studenta a absolventa naší školy. Třeba tady je potvrzení o přijetí z roku 1948, kde se píše:

„Potvrzujeme přijetí ke studiu. Avšak přijetí je zatímní, do konce 1. pololetí. Pozná-li se do té doby, že jste ke studiu neschopen, budete propuštěn.“ To by byl dneska mazec, co? No a pak také musím dohnat spoustu restů a čeká mě navíc jeden průšvih…

* Mluvíte o své kandidatuře do krajských voleb v barvách ODS? Co vás k tomu inspirovalo, snad ne, že dva vaši absolventi se v minulosti stali primátory?

Ne, ne, ne! Do politiky jsem v žádném případě nechtěl, ale jak se profláklo, se že končím ve škole, oslovilo mě hned několik politických stran. Cizí lidi odmítnete lehce, ale pak přišla ODS a Dan Ramzer, což byl můj žák a slušný člověk. Nejdřív přišli s návrhem, abych za ně kandidoval do Senátu, tak to jsem je vyhodil rovnou. Pak ale začali znovu, že prý do krajských voleb. Kdepak, řekl jsem jim. Nic a tečka. Když přišli potřetí, že stranu chtějí rehabilitovat a že by jim moje podpora pomohla, tak jsem nakonec kývl. Ale jako nestraník a stejně jako kdysi u svého zástupcování jsem řekl: Na mě s žádnou stranickou disciplínou nechoďte. Vždycky jsem připraven říct: Já jako Šorm to vidím takhle.

Narodil se 9. července 1952 v Jilemnici, vyrůstal v nedaleké Zálesní Lhotě, stejné obci jako Jiří Šlitr či Květa Jeriová. Vystudoval průmyslovku v Jičíně a VŠST v Liberci. Od roku 1988 učí na SPŠSE v Liberci. Od roku 2004 je jejím ředitelem. Mezi jeho největší záliby patří vnuk, cyklistika a běžky.

[ zpět ]