zpravy.ods.cz
publikováno: 25.02.2011

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová se v pátek 25. února zúčastnila pietní vzpomínky na důstojníky štábu popravené totalitním režimem před budovou Generálního štábu Armády České republiky a přednesla zde projev.

Akci organizovala Konfederace politických vězňů ve spolupráci s ministerstvem obrany před budovou Generálního štábu AČR, kde je umístěna pamětní deska se jmény popravených důstojníků.

Miroslava Němcová: Projev 25. února - Pietní vzpomínka na popravené důstojníky

25.02.2011, Praha, Generální štáb AČR, Pietní akt k výročí zahájení poprav důstojníků v 50. letech
publikováno: 25.02.2011


Vážené dámy a pánové,

dnešním setkáním si připomínáme osudy mužů, kteří by se v normální demokratické společnosti těšili všeobecné úctě za své postoje, odvahu i samozřejmost, s níž plnili přísahu věrnosti a obrany své rodné země. Patřili by poprávu mezi skutečnou elitu národa a odkazovali bychom se k nim po všechny roky jako ke vzorům, které chceme následovat.

Avšak po dlouhý čas jsme v normální demokratické zemi nežili. Vojáci a důstojníci armád, které tvořily osu odporu proti fašismu se vrátili domů s vírou v mír, ve svobodné utváření vlastních osudů a v demokratickou správu ve svých zemích.

Tak se vraceli domů i naši vojáci a naši důstojníci. Věřili, že válkou poznamenaná země se vrátí k přerušenému úkolu 1. republiky. Tedy k budování prosperujícího samostatného a tolerantního státu. Ale k naší obrovské, nevyčíslitelné škodě se dějiny Československa vydaly jiným směrem.

Nikoli ke svobodě a odpovědnosti jednotlivce, ale k terorizujícímu kolektivismu. Nikoli k demokracii, ale k totalitnímu režimu. Nikoli k prosperitě založené na volné soutěži, na volném trhu, ale k nesmyslné a devastující byrokracii spojené s centrálním plánováním a podpořené rozvrácením majetkových vazeb. V jazyce komunistů šlo o znárodnění, a i dnes se ještě občas ostýcháme říkat, že šlo o rozkradení.

Při hodnocení komunistické destrukce naší země často zní, že snad by vše bylo méně bolestné, kdyby do vývoje dramaticky a autoritativně nevstoupil Sovětský svaz. To je sice pravda, ale nelze připustit, aby takové hodnocení smylo vinu z českých respektive československých komunistů.

Nebyl to pouze importovaný teror. Bylo to i významné přičinění českých občanů, intelektuálů, politiků, vědců, novinářů a dalších, kteří se neštítili pronásledovat ty, kteří nasazovali své životy v bojích druhé světové války.

Českoslovenští komunisté se na pronásledování svých odpůrců připravovali již od okamžiku založení své strany ve 20. letech minulého století. Své představy a plány pak naplno realizovali po roce 1948. A jak jsem řekla, našli ochotné pomocníky.

Dnešní připomenutí památky československých armádních důstojníků, jejich osudů – perzekuce a poprav v 50. letech, se děje naštěstí již ve zcela jiných poměrech. Nyní opravdu můžeme říci, že navazujeme na období první republiky. Se všemi úspěchy i nedostatky, ale ve svobodě a v demokracii.

Příběhy československých důstojníků, kteří mohli a měli tvořit páteř poválečné společnosti v tehdejším Československu si připomínáme nikoli proto, abychom vyvolávali dojetí, ale proto, že známe cenu svobody a cítíme potřebu poděkovat.

Věřím, že s postupujícím časem si stále více uvědomujeme, co tito důstojníci vykonali, čím prošli oni i jejich rodiny. Posilujme při myšlence na ně své vlastenectví a odpovědnost k naší zemi. To vnímám jako naši povinnost, jako odkaz pronásledovaných, vězněných a popravených. Budeme-li tak činit, bude to vzdání pravé úcty, pravých díků statečným lidem, kteří v uniformách různých států a armád nasazovali své zdraví a život za svobodu naší země. Většina z nich se nezpronevěřila svému odhodlání a za své názory bojovala i po válce proti novému nepříteli, o to horšímu, že byl z vlastních řad a krve. Za to jim patří naše stálá úcta.