(www.vlada.cz) Předseda vlády Petr Nečas nechal vypracovat neoficiální překlad Smlouvy o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii, tzv. fiscal compact. Českou i anglickou verzi Úřad vlády poskytuje široké veřejnosti. Přinášíme zároveň i souhrn hlavních argumentů premiéra, proč se zatím Česká republika nezavázala k podpisu.

Finální text smlouvy není pro Českou republiku příliš uspokojivý a zatím nepanuje dohoda na způsobu její ratifikace. Na pondělním jednání Evropské rady proto premiér Petr Nečas oznámil, že v tuto chvíli nemůže politicky podpořit tzv. fiskální pakt. Ani však nevyloučil možnost jeho podepsání v budoucnu.

1. Procedurální aspekty: nejasná ratifikace a málo času k analýzám

Premiér Petr Nečas jasně deklaroval, že se nebude zavazovat k podpisu smlouvy dříve, než bude mít jistotu, že tento závazek bude moci naplnit. „Dokud nebude rozhodnuto o způsobu ratifikace této smlouvy a současně také o způsobu rozhodování o jejím vstupu v účinnost, tedy okamžiku přijetí eura, nemohu ji podepsat. Na tom se vláda dohodla,“ říká předseda vlády Petr Nečas.

Podle českého premiéra se stalo také nešvarem, že přímo na jednání Evropských rad hlavy států a vlád přepisují texty, o nichž bezprostředně poté závazně hlasují, bez možnosti řádného přečtení, analyzování a zhodnocení. „Tímto způsobem se zkrátka nejedná a Česká republika pod mým vedením se nenechá vmanévrovat k takto zásadním rozhodnutím za podivných podmínek, při jednání kroužku několika evropských lídrů, na základě dokumentu, který v konečné podobě leží přede mnou pět minut. I kdybychom byli v celé EU jediní, budeme respektovat všechny demokratické procedury a všechny své kroky racionálně zvažovat,“ dodává premiér Petr Nečas.

Současně podle předsedy vlády platí, že i v případě, že by vláda smlouvu o fiskální unii chtěla podepsat, musí si k tomu vyžádat zplnomocnění prezidentem republiky. A také by se k textu předem měly vyjádřit obě komory parlamentu.

2. Hlasovací kartel je masivní změnou fungování EU

Co se týče samotného obsahu smlouvy, nepodařilo se prosadit, aby vedle kritéria rozpočtového schodku bylo závazně do článku 7 zahrnuto i dluhové kriterium. Článek 7, neboli tzv. hlasovací kartel, je sám o sobě masivní změnou ve fungování EU, která se předsedovi vlády nelíbí, a to z hlediska principu, neboť zavazuje stát hlasovat pro návrhy Evropské komise i proti jeho vůli.

3. Podmínky účasti na eurosummitech jsou nedostatečné

Stejně tak se nepodařilo ke spokojenosti České republiky upravit podmínky účasti na tzv. eurosummitech. Konečný text vychází z kuloárně dojednaného kompromisu, který není pro Českou republiku výhodný a je ve skutečnosti zhoršením oproti původnímu návrhu. Text zajišťuje pouze omezenou účast nečlenů eurozóny na summitech k určitým tématům. Neříká ovšem, kdo bude témata určovat a předem interpretovat. Předseda vlády je toho názoru, že všechny země, jež se zavázaly přijmout euro, by měly být standardně zvány jako pozorovatelé (samozřejmě bez hlasovacích práv) na všechny summity, pokud má jejich závazek platit.

Nerespektováním tohoto principu byl fakticky zpochybněn i tento závazek. V jedné podstatné věci došlo u eurosummitů na Evropské radě dokonce k podstatnému zhoršení: eurosummity se budou svolávat i k tématům konkurenceschopnosti, jež by podle názoru předsedy vlády měly být řešeny v rámci evropské sedmadvacítky, neboť se týkají vnitřního trhu. To je krok směrem ke zcela zbytečnému a nebezpečnému rozdělování Evropy a reakce v podobě „být raději u toho“ by byla ve skutečnosti pasivním smířením se s touto skutečností.

4. Česká republika je v jiné situaci než ostatní státy

Státy eurozóny jsou na smlouvě zainteresovány z povahy věci: jedni dostávají peníze z Evropského nástroje finanční stability (EFSF) a dalších mechanismů, druzí je platí a chtějí od těch prvních podpis tohoto paktu. To je zcela logický vztah, jenž by Česká republika v případě plného členství v eurozóně jistě respektovala.

U nečlenů eurozóny je to jiné. Polovina z nich jsou či nedávno byly tzv. programové země, tedy čerpají či čerpaly v nedávné minulosti pomoc pro stabilizaci veřejných financí z Mezinárodního měnového fondu (MMF) nebo z Evropské unie a nejsou v tzv. plánu finančních transakcí MMF, tj. mezi makroekonomicky zcela „zdravými“ státy. S ohledem na jejich tíživou ekonomickou situaci bylo pro ně přistoupení ke smlouvě jaksi logickým krokem.

Naopak Česká republika je mezi pěti nečleny eurozóny, u nichž se počítá, že budou finančně pomáhat nemalými částkami ke stabilizaci eurozóny. Česká vláda také s touto pomocí již vyjádřila souhlas. Ze států střední a východní Evropy jsme navíc jediní, kdo nečerpá ani nemá v rámci MMF nic přislíbeno (i na rozdíl od Polska s jeho „flexibilní úvěrovou linií“), a jsme tak ve stejné pozici jako Dánsko či Švédsko. Můžeme si ale také proto dovolit větší manévrovací prostor, než státy, které jsou či nedávno byly naopak závislé na pomoci ostatních, dostaly nedávno varovný dopis Evropské komise ohledně rozpočtového schodku či mají již přislíbenou pomoc. Je přitom třeba zdůraznit, že nelze tuto věc směšovat např. s politickou soudržnosti v EU (jak se někdy v politické diskusi děje), v jejímž rámci jsou podporovány chudší regiony a státy, ovšem bez ohledu na jejich rozpočtovou situaci (proto podpis fiskálního paktu nelze považovat ani za nějakou morální povinnost vůči tzv. čistým plátcům v EU).

„Z hlediska nečlenů eurozóny jsme tak společně s Dánskem, Švédskem a Spojeným královstvím v situaci, jež nám umožňuje relativně značnou volnost rozhodování. V rámci uvedených států má ovšem Dánsko a Švédsko dávno dojednané referendum jako podmínku případného přijetí eura, Dánsko a Spojené království navíc mají i trvalou výjimku z eura. Naopak my jsme státem se závazkem euro přijmout a (zatím) bez dojednaného referenda o jeho přijetí. Také tuto specifickou situaci, jež nám na jedné straně dovolila větší manévrovací prostor, na druhé straně rozhodnutí pro případný podpis učinila mnohem obtížnější, je třeba vzít v úvahu. S ohledem na to, že navíc celá smlouva není účinným příspěvkem k vyřešení krize v eurozóně, který by ospravedlňoval s ní spojené přenosy pravomocí, nemohl jsem s klidným svědomím za Českou republiku souhlasit,“ dodává premiér.

5. Úspěch ČR: Ke smlouvě se lze připojit později

Hlavním úspěchem při vyjednáváních je fakt, že smlouva o fiskální unii zůstává otevřena k podpisu všem členským státům i do budoucna, a to bez podmínky souhlasu stávajících smluvních stran jako jakési vstupenky. „Podařilo se nám totiž na žádost a iniciativu ČR změnit článek 15 tak, aby nikdo nemohl pozdější přistoupivší odmítnout,“ říká premiér.